Ambidextrie, laterální nevyhraněnost

Lateralita ruky, která je z hlediska vývoje nejdůležitější, je obvykle jasná na konci předškolního období, ale u některých dětí se projeví teprve až po nástupu do školy, kdy si pod tlakem situace už definitivně musí zvolit ruku ke psaní. Ustalování nohovosti, okovosti a uchovosti probíhá s tímto procesem souběžně svou cestou, ale na rozdíl od ruky, která je při psaní doma i ve škole snadno identifikovatelná, se jimi ve škole ani doma nikdo téměř nezajímá, přestože pro posouzení způsobu a kvality činností prováděných dítětem má velkou vypovídací hodnotu.

Předpokládá se tedy, že lateralita nohy, oka a ucha se může ustalovat nezávisle na ruce i nezávisle mezi sebou, takže nemusí a nutně také nedochází k tomu, že ostatní tři parametry se s rukou zesoulaďují. Rukovost, nohovost, okovost i uchovost se zároveň nemusí přiklonit k jednomu, nebo k druhému principu, ale zůstává jen na jejich pomezí, je tedy neurčitá, nevyhraněná.

Neustálené laterální znaky se mohou přenášet i do dospělosti, a tak se uvnitř obecného dělení populace dospělých na leváky a praváky postupně v každé generaci vytvoří skupina nevyhraněných dospělých, která se nachází na pomezí obou principů trvale. Nevyhranění se v sebehodnocení své laterality a ztotožnění se s obvyklým dualisticky pojatým označením levák a pravák rozhodují převážně podle toho, jakou rukou raději či snadněji píšou – pokud pravou, označují se jako praváci, pokud levou, vnitřně přijali to, že jsou leváci.

Vedle převažujícího praváctví a menšinového leváctví se tedy takto vyskytuje tzv. ambidextrie²⁵, (z řeč. dexter, pravý, a ambi-, obojí), jejíž nositelé jsou často označováni jako třetí laterální skupina. Jak je patrné, leváctví a praváctví nejsou dva protipóly, jak by se mohlo zdát z dřívějšího pojetí navzájem opačné pravé a levé ruky, ale naopak – čisté praváctví přechází v pásmu přes smíšený model nevyhraněných směrem do čistého leváctví.

Přes zkoumání fenoménu leváctví tedy pedagogika objevila novou laterální skupinu, jejíž obtíže v běžném praktickém životě mohou být ve srovnání se skupinou vyhraněných praváků i leváků značné. Jak veliká je tato skupina nevyhraněných, jaké smíšené laterální znaky a v jakém poměru ustálenosti vzhledem k praváctví a leváctví si životem nese, je dodnes neprozkoumáno. O procesu ustalování laterality u dětí toho však zatím mnoho nevíme, protože cílené výzkumy zaměřené přímo na ně neexistují, a většina informací je spíše odvozena ze zkušeností rodičů a učitelů, navíc se takovéto závěry velmi často pohybují v rovině předpokladů a tušení, takže vše je potřeba brát s velikou opatrností. Naprostou neznámou jsou pak nevyhranění dospělí, kteří tvoří pravděpodobně poměrně velkou skupinu skutečných ambidextrů.

Pojímání správnosti v používání ruky jako jednoznačně viditelného znaku se v našem civilizačním okruhu vyvíjelo postupně od jediného správného principu praváctví, přes přijetí leváků i objevení skupiny lidí s laterální nevyhraněností. Dlouhodobě se předtím však vycházelo z toho, že ambidextrie je prozatímním projevem nedokončeného vývoje laterality, z kterého se velká část takových dětí vymaní. Postupně se ale přišlo na to, že u části populace je nějaká forma nevyhraněnosti trvalá, ale zatímco je možné přicvičit svou druhou ruku nebo nohu směrem k pravorukému prostředí, tak preference, možná i ambidextrie, se u vedoucího oka a ucha s největší pravděpodobností změnit nedá, a pokud ano, tak o tom zatím nevíme vůbec nic.

Otázkou, a to nejen pojmoslovnou, je i to, jestli ambidextři skutečně tvoří samostatnou „třetí laterální skupinu“, i když ji jako pojem pedagogika zavedla, a i když pro veřejnost je tato představa pravděpodobně poměrně srozumitelná, protože se dá i lépe jazykově uchopit. Z hlediska pojmenování není totiž přirozený jazyk na novou skutečnost plně připraven, protože používá významově ohraničené pojmy, a tak uchopit přechodové pásmo je pro něj těžké.

Ambidextrům potom většinou nezbývá, než formulovat a zpřesňovat svoji osobní situaci různými jazykovými opisy, z nichž nejčastější je „i když jsem pravák, tohle a tohle dělám levou rukou a levou nohou také kopu do míče“ nebo „jsem levák, ale lépe vidím pravým okem“, anebo „když krájím nožem brambory, dělám to levou, ale když odkrajuju kolečka salámu, tak to musím dělat pravou“.

Laterální nevyhraněnost se funkčně projevuje tzv. zkříženou lateralitou – tento pojem se obvykle používá v českých školách pro označení toho, kdy se upřednostňovaná ruka neshoduje s hlavním okem, což část speciálních pedagogů vnímá jako problém zejména při nácviku psaní rukou, ale jiní to naopak zase popírají²⁶. Tento pojem je zároveň používán i pro nesoulad vazby mezi rukou a nohou, okem a uchem, ale i ve všech vazbách navzájem mezi sebou. V těchto rovinách ale nebývá považován za život zásadním způsobem ztěžující, takže například vliv nestejné laterality ruky a ucha většina lidí v průběhu života u sebe ani nezaznamená, protože se nikdy nedostanou do situace, v níž by taková nesourodost měla rozhodující funkční význam.

Určitou výhodou této skupiny naopak může ale být to, že je z životních zkušeností zvyklá se umět přizpůsobit, a zejména u dospělých se pak z pohledu pozorovatele jeví takoví lidé spíše jako praváci, protože ambidextři se pravděpodobně snáze svými pohyby přizpůsobí pravoruké většině právě proto, že životní blízkost pravostrannému principu se začleněním do většinové části společnosti je pro ně jednodušší.

Co je vlastně „ambidextrie“? Samostatná skupina, přechodová vlastnost mezi dvěma protilehlými póly leváctví a praváctví, nebo průnik mezi dvěma principy?

Ambidextři to ani přesto nemají v životě lehké, protože jejich postavení v laterálním světě je mnohdy nutí rozvíjet spíše obourukost, rozložit tak úsilí a pozornost na dvě strany, a propracovanost jejich pohybů pak může být ve srovnání s vrstevníky menší. Také v náhlých a překvapivých situacích se jim velmi těžce čerpá ze zásoby z dříve zautomatizovaných pohybů, které jako předem běžně nacvičené využívají leváci i praváci, proto se ambidextři svému okolí, ale i sami sobě mohou jevit jako nešikovní, v pohybech nepozorní, zbrklí a nepoučitelní. Od nevyhraněných dětí, ale mnohdy i dospělých, se tak můžeme dočkat nečekaných reakcí, proto bychom měli nevyhraněné dítě vést trpělivě a k tomu, aby ke každé nové činnosti přistupovalo s rozvahou, než zjistí, jaký sled a koordinace pohybů je pro něj nejlepší.

Problematika ambidextrie, i když se týká poměrně velké skupiny lidí, není v těchto rovinách vědecky zcela ujasněna a typologizována a není zpracována metodika, jak by se mělo pracovat s lidmi, kteří takové znaky a případné problémy s nimi spojené nesou.

Skupina nevyhraněných zdaleka není jednotná a tvoří ji v zásadě dva typy s dnes už zažitým pojmenováním:

• ambidextrie ustálená (A+) – ve stejných a opakovaných situacích je preferována neustále stejná ruka, noha, oko a ucho, čemuž je podřízena i koordinace složitých pohybů, takže takový člověk se v typologických situacích projevuje buď jako pravák, nebo jako levák, a to pro něj samotného i pro jeho okolí předvídatelně,
• ambidextrie neustálená (A-) – ve stejných a opakovaných situacích jsou preferovány párové končetiny a orgány nepředvídatelně střídavě podle neznámého klíče jak pro samotného člověka, který činnost v tomto okamžiku vykonává, tak i pro jeho okolí. V běžném životě mohou být pak řešení pohybových situací do poslední chvíle nevyzpytatelná, složité koordinační pohyby trpí tím, že se skládají z jednotlivých pohybů praváků i leváků, a tak jsou znehodnocovány částečnou nefunkčností a mohou se na pohled projevovat toporností, špatnou koordinovaností, zbrklostí nebo naopak vykonáváním na poslední chvíli, pomalostí a podobně.

V obecném mediálním prostředí léta koluje názor, že poměr levorukých a nevyhraněných lidí v populaci s věkem z různých důvodů klesá, což je ve světle nového pojetí laterality prostě omyl. Genetická dispozice k stranovosti je s největší pravděpodobností u lidí pořád stejná, ale rozdíl je v tom, že pokud jsou provedeny průzkumy mezi dětmi a dospívajícími a se zcela dospělými na straně druhé, je jasné, že leváci i nevyhranění se v průběhu celého života neustále na pravoruký svět přiučovali, přicvičovali, a tak postupně s pravorukým prostředím při letmém pohledu i velmi splývají. Ostatně ani praváci se tomuto procesu přiučování nemohou vyhnout – z různých životních a praktických důvodů přicvičují svou levou ruku, aniž si to mnohdy uvědomují, a nejednou s překvapením zjišťují, že některé úkony dělají rukou jinou než před lety.

Co z toho vyplývá? Že pokud používáme nejobecnější pojmenování celkové laterality, která se odvozuje obecně od převahy vedoucí ruky nad ostatními parametry, tak pojmy levoruký a levák splývají. Pokud ovšem pronikneme do větší hloubky a začneme vnímat celkovou lateralitu jako průnik specifičtějších parametrů, donutí nás to rozlišovat, protože sledujeme minimálně čtyři hlediska, ale do hodnocení však můžeme promítnout i mimiku a gesta, ale i výslednou koordinaci složitých pohybů.

Takovýmto způsobem se dostáváme k mnohem přesnější definici, která se už ale začíná nacházet v rovině formálně logických hříček typu „levoruký, ale pravonohý, pravooký a pravouchý“, což zase znamená – levák. Obecně vzato úloha ruky je tak veliká, že v souhrnném pojmenování stejně převládne lateralita ruky, protože její podíl na stanovení celkové laterality je největší, přesněji řečeno – zcela převažující. Pokud přistoupíme na to, že stačí, aby jeden ze sledovaných parametrů vykazoval opačnou orientaci nebo nerozhodnost než ztotožněná vedoucí ruka, pak tvoří skupina ambidextrů poměrně velkou část populace, protože takto vzniklých variant je velmi mnoho. Některé činnosti jsou položeny jen na jednotlivém pohybu, jako například u psaní, vykračování nebo nahlížení do kukátka, ale lidé, aby mohli vykonávat nějakou složitou pracovní činnost, zapojují končetiny souběžně a vykonávají tak souhrnné složité pohyby.

Při jejich pozorování a analýze je nesmíme pouze rozkládat na jednotlivé prvočinitele, a ty samostatně hodnotit, ale musíme se naučit rozlišovat, kdy se jednotlivé pohyby za sebou jen řadí a kdy je jednotlivý pohyb integrální součástí vyššího pohybového celku, který směřuje k nějakému cíli, profitu tohoto pohybu. Velmi často se totiž stává, že se lateralita jeho dílčích složek může zásadně měnit, protože pro dosažení hlavního profitu pohybu se ostatní mohou, nebo dokonce i musí přizpůsobit.

U každé pohybové aktivity, zejména v pracovních činnostech a ve sportech, je nezbytné určit, jestli základem celkového pohybu je ruka, noha, oko nebo ucho a co je tedy to, co přináší profit pohybu, protože ostatní parametry se mu pro jeho dosažení podřizují.

Značná část populace je nositelem nějakého laterálního mixu, který ovšem také nemůžeme vnímat pouze mechanicky jen jako pouhý výčet preferencí. Dostali bychom se totiž do situace, kdy levák nebo pravák podle rukovosti, který má ve skutečnosti laterální profil typu L-P-P-P nebo P-L-L-L, a z tohoto pohledu je tedy nositelem jiných převažujících vlastností, by se rázem stal někým jiným. Tady by se nám svět skutečně začal převracet vzhůru nohama, protože význam laterality ruky by přetlačily parametry ostatní, čímž by byla váha ruky popřena, a tím i příslušná osobní sebeidentifikace.

Nesmíme se nechat zmást mechanickým pojetím struktury laterality – ztotožnění se s praváctvím nebo leváctvím se samozřejmě od nepaměti odvozuje od vedoucí ruky, protože v běžném lidském životě nejsou rukovost, nohovost, okovost a uchovost stejně důležité a nemají tedy stejnou funkční významnost. Z praktického života víme, že činnost ruky je prvotní, zatímco lateralitu nohy si uvědomujeme jen zřídka při řešení jen některých pohybových situací ve sportech nebo při práci; navíc většina lidí během života rozdíl ve schopnostech hlavního a vedlejšího oka či ucha vůbec nevnímá, a tedy nerozlišuje.

Příklad souhrnného laterálního profilu leváka podle rukovosti s ambidextrií nohy a vyhraněnou „zkříženou lateralitou“ ruky a oka vyjádřeného jako L-A-P-L.

Přestože by se nám mohlo v tomto okamžiku zdát, že struktuře a množství takovýchto různých laterálních profilů už rozumíme a máme je dostatečně zmapované, nesmíme zapomenout, že ambidextři vnášejí do každého jednotlivého parametru ještě jednu proměnnou. Kdybychom vedle praváctví (P) a leváctví (L) zařadili do systému další kritérium ambidextrie (A), vznikne i profil A-A-A-A, a tak by nám jejich kombinací vzniklo už 81 (viz systém německého výzkumného týmu), například L-A-L-L, P-A-A-L nebo A-P-P-L a podobně. Pokud bychom však zahrnuli do takového profilu ambidextrii ustálenou (A+) a neustálenou (A-), pak by se takový systém rozvinul do mnohonásobně větší šíře, v níž bychom jich už získali 256!

Z tohoto pojetí je vidět, že pro běžnou práci s dítětem i s dospělým touto cestou jít nelze, stejně jako je v praxi jen málo použitelný kvocient pravorukosti DQ, ke kterému dospěje obvyklý test laterality Matějček a Žlab, který pracuje jen s mechanickým posouzením rukovosti, nohovosti, okovosti a uchovosti.

Při zkoumání laterality postupují jednotlivé vědecké týmy různými cestami, a tak i výsledky zdánlivě stejných testů jsou nesourodé, a tedy neporovnatelné.

Následující graf zobrazuje výsledky průzkumu laterální preference českého týmu Tichý a Běláček u 221 pražských školáků ve věku 9-11 (bližší věková struktura uvedena není) v jednotlivých typologických pohybových situacích odvozených od tzv. Edinburského dotazníku. 26 pohybových situací zapisovaly děti s pomocí rodičů do dotazníku, osm úkolů zjišťoval výzkumný tým s dětmi přímo na místě.

Procentuální rozložení odpovědí nebo testů v jednotlivých zkouškách vyšetření laterality 221 pražských dětí ve věku 9-11 let v roce 2008 výzkumným týmem J. Tichý a J. Běláček²⁷.

Můžeme předpokládat, že laterální chování ve věku 9-11 let je už z větší části ustáleno, a jak je vidět z výsledků, v některých činnostech, zejména u psaní a jemné práce rukama, je ustálenost úplná nebo veliká (dítě si musí už v 1. třídě ZŠ zvolit jednu ruku ke psaní), zatímco vyhraněnost nohou při kopu je mnohem nižší.

Výsledky testů plně neukazují rozhodovací proces jednotlivých dětí zejména v pásmu ambidextrie, protože se ptají na souhrnný výsledný přístup k vyřešení otázky, a můžeme tak předpokládat, že skupina zaznamenaných ambidextrů zahrnuje především ty, kteří splňují vlastnosti skupiny A-, protože druhá skupina A+ si cestu k řešení takovýchto činností už našla a přiklonila se k pravákům nebo levákům, čímž touto statistikou ambidextrů zaznamenáni už nejsou.

28/2/2025

25. Sovák, Miloš: Metodika výchovy leváků, SPN, Praha, 1966, str. 94-95; Drnková-Pavlíková-Pavlíková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, ISBN 80-201-0113-6, str. 45-47; Synek, František: Záhady levorukosti, Horizont, Praha, 1991, ISBN 80-7012-054-1, str. 91

26. Buchar, Jiří: Stojí zkřížená lateralita za pozornost?, Psychologie dnes 2/2001, nakladatelství Portál, Praha, str. 30; https://rodina.cz/nazor1980075.htm; staženo 26. 4. 2024; Vodička, Ivo: Boj o špetku ... aneb soumrak spojitého písma, Imagine Media, s.r.o., Ústí nad Labem, 2020, ISBN 978-80-905511-4-5, str. 116

27. J. Tichý, J. Běláček: Pravo/levorukost a preference druhostranné dolní končetiny. Testování laterality a mozečkové dominance, článek. Česká a slovenská neurologie a neuropsychologie; 2008, str. 554, https://www.csnn.eu/casopisy/ceska-slovenska-neurologie/2008-5/pravo-levorukost-a-preference-druhostranne-dolni-koncetiny-testovani-laterality-a-mozeckove-dominance-49656; staženo 26. 4. 2024