Lateralita
Intuitivní příklon k upřednostňování použití párových končetin a orgánů po jedné straně těla se nazývá lateralita3 (z lat. latus – bok, strana). Při určování laterality sledujeme, jak je upřednostňována ruka, noha, oko a ucho před těmi na protilehlé straně těla. Lateralita se ale projevuje i jinak – v rozmístění vnitřních orgánů i v jejich anatomii, v nerovnoměrnosti postavy, ale i ve sdružených pohybech (pohybových vzorech), kterými se člověk v různých situacích projevuje.
Leváci jsou v obecném povědomí známi jako lidé, kteří vykonávají hlavní činnosti levou rukou, tedy na první pohled viditelně opačně než praváci. Upřednostnění nohy, oka a ucha už tak viditelné není, takže v provádění nějaké jednotlivé konkrétní činnosti může i preference jednoho sledovaného parametru vystoupit na povrch, nabýt převažující významnosti a donutit nás zcela přehodnotit vnímání vlastního sebehodnocení laterality třeba i ve zralém věku. Takto můžeme při střelbě ze zbraně zjistit, že naše zaměřovací oko není na straně naší vedoucí ruky a že tím musíme změnit celou pohybovou situaci rukou, nohou a celého postoje ve prospěch zaměřovacího oka.
Některé děti se od neútlejšího dětství projevují jako praváci, nebo leváci, ale značná část dětí používá k různým činnostem střídavě pravou i levou ruku a jejich lateralita se postupně ustaluje až do období před nástupem do základní školy – do té doby si tak může velká část předškolních dětí nést větší či menší směsici různých laterálních znaků. Leváci a praváci s jednoznačně upřednostněnými, a tedy i komplexně souhlasnými znaky, tak tvoří jen část populace, zatímco druhá část lidstva si s sebou životem nese větší či menší směsici znaků leváctví a praváctví od dětství až do konce života.
Je zajímavé, že i v části odborné literatury je často zaměňován pojem děti leváci a děti píšící levou rukou, což není totéž, protože leváctví vychází z levákovy lidské podstaty, ale psaní levou rukou je podmíněno dobou, společenskými zvyklostmi, vlivem rodiny a školy a nezřídka také vlastním rozhodnutím. Proto se nemůžeme divit, že různé statistiky přinášejí tak rozdílná čísla a informace z různých populárních médií o tom, že za poslední století přibylo v populaci tolik a tolik leváků, nemůžeme brát vážně, protože leváci vůbec nepřibyli, jen se předtím nemohli jako leváci plně projevovat.
V procesu ustalování a následného zhodnocení výsledné laterality se nabízí otázka, jestli by nebylo vhodné provést plošné odborné vyšetření dětí vstupujících do základní školy, čímž by všichni zúčastnění věděli, na čem jsou. Odpověď je poměrně jednoduchá – můžeme říct, že laické stanovení laterality nám pro běžnou práci doma i ve škole v zásadě stačí a že ve sporných případech jsou tu ku pomoci specializovaná vyšetření v pedagogicko-psychologických poradnách. Pro zjištění laterality v jiných oblastech lidské činnosti, například pro potřeby tréninkových plánů ve sportech, rehabilitace po úrazech, zjišťování ušní dominance kvůli nedoslýchavosti, pro potřeby protetiky a dalších navazujících oborů, se postupně vytvořily podmínky pro taková úzce specializovaná vyšetření přímo tam, kde je to potřeba. Dalším důvodem, proč neexistují plošná vyšetření laterality, jsou především otázky organizační a ekonomické – na takovou diagnostiku dětí při přechodu z mateřské školy do školy základní nejsou ani kapacity speciálních pedagogů, ani peníze, a nakonec pedagogové i většina rodičů o takovou akci z různých důvodů ani nestojí, protože už prostě vědí.
Samotná lateralita, tedy stranovost, je vnímána z dvojího pohledu takovýmto způsobem jako:
- lateralita tvarová (morfologická), která spočívá v tom, že lidské tělo je nesouměrné svým tvarem (např. levá a pravá polovina obličeje není stejná, jako není zcela stejná levá a pravá ruka či noha), ale především výskytem a umístěním vnitřních orgánů (např. srdce je jen jedno a je na levé straně), stejně jako uspořádáním řídících center v mozku; v tvarové lateralitě se oprávněně uplatňuje rozdělení pravá – levá, protože vychází z prostého umístění končetin a orgánů,
- lateralita funkční, která se v pohybových situacích projevuje intuitivním upřednostňováním jedné z párových končetin (rukou a nohou), nebo upřednostněním párových percepčních orgánů (očí a uší) a je zároveň vyjádřena točivostí, zatáčivostí i koordinací složitých pohybů4; právě pro intuitivnost volby pohybů ruky, nohy, oka a ucha je situace jiná než v případě laterality tvarové, protože podléhá i vnějším vlivům, sebekontrole, přijatým ustáleným kulturním zvyklostem nebo i momentální potřebě něco vyřešit jinak, než je člověk zvyklý.
Takovéto rozdělení laterality přinesl na počátku šedesátých let minulého století profesor Miloš Sovák – nás bude z hlediska zkoumání praváctví a leváctví ve výchově a vzdělávání zajímat především lateralita funkční. Přesto i ta je velmi často podmíněna také i lateralitou tvarovou, protože jak už bylo řečeno, například rozdíl v možnostech a schopnostech levé a pravé ruky v hrubé i jemné motorice je u každého člověka zcela patrný, ať je levák nebo pravák.
Laterální projevy bývají spojeny i s tvarovou lateralitou mozku, který má levou a pravou hemisféru – levákův mozek není stranově obrácený, protože anatomie mozku je společná všem lidem, ale některé dílčí rozdíly v jeho některých konkrétních místech s praváctvím a leváctvím být spojeny mohou.
Leváci a praváci nejsou dvě oddělené skupiny lidí – kosterní, trávicí, rozmnožovací a jiné soustavy jsou totožné. Jediným rozdílem mezi leváky a praváky je pořád ještě dostatečně neprozkoumané a nepoznané uspořádání některých částí mozku, kterým se připisuje vazba na laterální chování, ale i podoba a přenos genetického kódu.
Leváci, praváci i nevyhranění mají tedy mnohonásobně více společného než rozdílného, ale jak už to tak bývá, zaměřenost na rozdíly jako pod drobnohledem tyto rozdíly velmi zvětšuje. Výslednici laterality jednotlivých párových orgánů (rukou, nohou, očí a uší) a koordinací složitých pohybů tvoří souhrnná funkční lateralita.
Z pohledu let šedesátých minulého století, kdy naše společnost, rodina i škola začala vnímat leváky a respektovat jako předmět pedagogického zájmu, rozdělil M. Sovák z hlediska působení vlivu prostředí a typu výchovy leváky na tři skupiny5:
a) levák správně vychovávaný, tj. od útlého věku vedený tak, aby jeho vrozená lateralita se podporovala a rozvíjela,
b) levák tolerovaný není sice přecvičován, ale také není cílevědomě a správně veden k rozvoji své laterality a dominance,
c) levák přecvičovaný: záleží tu na stupni leváctví i na době, kdy se s přecvičováním začalo.
Takovéto rozdělení odpovídá postupnému společenskému příjímání leváctví, a tak v různých historických obdobích se většina dobových leváků nachází v nějaké etapě tohoto procesu podle toho, jak se společnost v dané době s leváctvím vyrovnává. Můžeme říci, že na rozdíl od let šedesátých, kdy podle Sovákova rozdělení byla většina leváků „přecvičována“ nebo alespoň „tolerována“, je u nás dnes situace jiná. „Správně vychovávaní leváci“ jsou dnes až na výjimky v zásadě všichni a základní současnou otázkou, která je v centru pozornosti zájmu rodičů i učitelů, je to, čím je v současných společenských podmínkách takováto „správná výchova“ obsahově tvořena a jakými metodami má být realizována. Ve společnostech, kde je leváctví teprve na počátku procesu společenské rehabilitace, je Sovákovo rozdělení na skupiny samozřejmě pořád ještě aktuální.
28/2/2025
3. https://cs.wikipedia.org/wiki/Lateralita, staženo 26. 4. 2024; Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, str. 11-12; Drnková-Pavlíková-Pavlíková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2dydání 1991, ISBN 80-201-0113-6, str. 12-13
4. Sovák, Miloš: Metodika výchovy leváků, SPN, Praha, 1966, str. 8-9
5. tamtéž, str. 33-34