Lateralita a dědičnost

Vědecké práce, které zkoumají původ leváctví a praváctví a srovnávají obě skupiny, vycházejí už mnohem déle než jedno a půl století a na globálním knižním trhu je bezpočet prací, které se snaží proniknout do toho, kdo a proč leváci jsou tím, kým jsou. Původ, chceme-li příčina toho, že tu leváci prostě jsou, byla v minulosti spojována s celou škálou velmi rozmanitých příčin od vůle boží přes různé vývojové a sociální koncepce, poruch v prenatálními vývoji i narození v ročním období a mnoha dalšími⁶ (více v kapitole Leváci včera, dnes a zítra).

Dnes se zraky vědců v otázce vysvětlení, kde se vlastně leváci berou, obracejí k přenosu dědičné informace, která je položena na předpokládaném „genu levorukosti“, který by v souladu s novými informacemi o genetickém kódu člověka mohl být příčinou i způsobem, jak se lateralita šíří.

V některých rodinách je problematika leváctví známa, protože podle jejich dlouhodobé zkušenosti se leváctví, stejně jako jiné typické vlastnosti, přenáší jako červená nit přes generace, ale jen s nějakou dávkou pravděpodobnosti. Leváci se tak v širších rodinách vyskytují nepravidelně, někdy přímo po jednom nebo obou rodičích, někdy přes generace z obou větví prarodičů, nebo dokonce i rodiny širší; v jiných rodinách se pak leváci nevyskytují vůbec nebo zcela jen výjimečně. Když se tedy rodiče, kteří už ve svém dítěti malého leváka tuší, porozhlédnou v obou rodinách, určitě zjistí, že v nich nějakého leváka s největší pravděpodobností najdou, i když se nemusí dědit přímo z generace na generaci v přímé linii.

Toto pátrání po předcích, kteří leváky byli nebo jsou, je pro rodinu cenné, protože její členové s úlevou uvědomí, že dítě v tomto ohledu do rodiny skutečně patří. Zároveň od dospělého leváka z nejbližších členů rodiny nebo přátel můžeme využít jeho osobní zkušenosti a nadhled při řešení otázky, jak vychovávat dalšího malého leváka.

V červenci 2007 proletěla světem zpráva⁷, že britští vědci z oxfordského střediska pro výzkum lidské genetiky pod vedením Clyda Franckse zveřejnili v časopise Molecular Psychiatry studii o objevení genu LRRTM1⁸, který určuje, která mozková hemisféra bude mít převažující vliv na řeč a emoce. Tuto zprávu převzala všechna média na světě, pronikla do různých odborných publikací a je běžnou součástí populárně naučných článků, které jsou určeny široké veřejnosti.

Mediální vlna zájmu opadla, protože nikdo další nepřinesl navazující informace a od té doby ani po téměř dvaceti letech si pořád nikdo není jist, jestli gen LRRTM1 je skutečnou příčinou⁹, stejně jako nevíme, co tvoří podmínky pro jeho přenos, takže přes všechna dosavadní bádání úplnou a jednoznačnou odpověď zatím pořád ještě nemáme.

28/2/2025

6. Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, 16-17; Sovák, Miloš: Metodika výchovy leváků, SPN, Praha, 1966, str. 11-13; Synek, František: Záhady levorukosti, Horizont, Praha, 1991, ISBN 80-7012-054-1, str. 49-51

7. https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/vedci-zrejme-objevili-gen-levorukosti.A070731_164824_vedatech_bar; https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/veda/veda-levaci-levorukost-vyzkum-oxford-prava-hemisfera-mozek-laborator_1909212113_gak; vše staženo 26. 4. 2024

8. https://en.wikipedia.org/wiki/LRRTM1; staženo 26. 4. 2024