Standardizovaný test laterality

Standardizovaný test laterality a práce s ním je v kompetenci příslušné pedagogicko-psychologické poradny, navíc vykonaný proškoleným pracovníkem – u nás je nejrozšířenějším Matějčkův a Žlabův test laterality z roku 197279. K vykonání tohoto testu, který nemusí být jednorázový, ale i opakovaný, se však dostane jen nepatrný zlomek populace dětí, protože jak už bylo řečeno, lateralitu většiny dětí určí rodiče a učitelé mateřské a základní školy.

Než se však k takovému šetření dítě dostane, předchází tomu období, kdy se po nástupu do první třídy většinou ještě dva tři měsíce čeká, jak vyplývá z rozhovorů s učitelkami prvních tříd, jestli se lateralita ruky u dítěte samovolně i pod vlivem dětského kolektivu neustálí. Tato informace je pro dítě i učitele prioritní, protože nesprávně zvolená ruka ke psaní může způsobit vzdělávací i psychické obtíže, jak se ze zkušeností ví i jak je dostatečně popsáno v odborné literatuře. Odkládané rozhodnutí však oddaluje dítě od plnění průběžných úkolů, hlavně nácviku psaní, ale kreslení a rukodělných prací.

Když už je rozhodnutí o volbě ruky, kterou má dítě psát, nevyhnutelné, je po konzultaci s výchovným poradcem školy doporučeno rodičům udělat kroky k odbornému vyšetření, které provádí pedagogicko-psychologická poradna nebo jiné adekvátní zařízení. Standardnímu testu Matějček a Žlab se tak v praxi podrobí jen děti, které na doporučení učitelů nebo na žádost rodičů projdou vyšetřením v příslušné poradně. Úkol je to složitý, protože se týká dítěte, které vykazuje souběžně roztroušené známky leváctví i praváctví, a je na zvážení, zkušenostech a umu speciálního pedagoga, aby doporučil jedno z mnoha řešení.

Hlavní slabinou tohoto standardizovaného testu je však to, že zkoumá jednotlivé testovací úkoly způsobů řešení činností izolovaně, tedy jako spektrum jednotlivostí, které pro praktický život nemají stejnou váhu, a pak z nich nakonec statistickou metodou vytvoří celkový závěr v podobě DQ koeficientu (Dextrity Quotient), což je vyjádření počtu pravostranných reakcí v procentech80. Proto je nezbytné vzít v úvahu nejen znaky, kterými se dítě projevuje, ale i praktičnost celkového závěru a věřit, že rozhodnutí bude dítětem, rodiči a učiteli respektováno.

Dítě není stroj, a tak se může i stát, že dítě pod tlakem vědomí toho, že se kolem něj něco děje a že nastala doba, kdy se má už skutečně rozhodnout, se také nakonec rozhodne, ale udělá to opačně, než všichni očekávají – pak všichni zúčastnění musí věřit, že to tak bylo správně.

Celý test pracuje s tím, že v jednotlivých a opakovaných činnostech jsou zaznamenávány intuitivní reakce ruky, nohy, oka a ucha, a podle metodiky výpočtu je stanoven koeficient podle těchto pásem:

1)     P           VYHRANĚNÉ, VÝRAZNÉ PRAVÁCTVÍ (DQ = 100-90)

2)     P-          MÉNĚ VYHRANĚNÉ PRAVÁCTVÍ (DQ = 89-75)

3)     A           NEVYHRANĚNÁ LATERALITA, AMBIDEXTRIE (DQ = 74-50)

4)     L-           MÉNĚ VYHRANĚNÉ LEVÁCTVÍ (DQ = 49-25)

5)     L            VYHRANĚNÉ LEVÁCTVÍ (DQ = 24-0)

Metodika výpočtu koeficientu pravorukosti je popsána takto: „Znamená to součet všech čistě pravostranných reakcí plus polovina těch, které jsme hodnotili jako nevyhraněné, děleno počtem všech provedených zkouškových úloh a násobeno stem.“81

V tomto koeficientu jsou posuzovány sledované parametry ve své funkční významnosti jako mezi sebou rovnocenné, což je jen mechanické pojetí, a tak realitu skutečného laterálního profilu vyjadřuje jen z části. Tento tradovaný koeficient DQ je tedy velmi nepřesný, až zavádějící a pro rodiče, učitele a děti samotné velmi matoucí - více o tom v podkapitole Laterální profil člověka.

Zobrazení výpočtu kvocientu pravorukosti podle Z. Matějčka a Z. Žlaba, kde P je součet všech pravorukých reakcí, A/2 – polovina úkonů, které byly provedeny oběma rukama, pravou i levou, tedy nevyhraněně, a n jako počet všech úkolů.

Rodiče, dítě a učitel se tedy nakonec dozví, že dítě se v prováděných úkolech pro účely testu klasifikovalo například koeficientem DQ 38. Takovéto shrnutí říká, že dítě je podle rozdělení pásem méně vyhraněný levák. Po odborném vyšetření takto mohou mít někteří rodiče i učitelé pocit, že pedagogická poradna jen potvrdila to, co už dávno věděli, ale že se na druhé straně nedozvěděli, jak s dítětem dál ve výchově a vzdělávání postupovat.

Tato situace pak dokumentuje to, že celý proces tak důležitý pro dítě, a tím i pro rodiče se většinou zastaví u diagnostikování, za kterým ale potom nenásledují modely metodických postupů, jak s dítětem pracovat, protože takové dosud nejsou ani vytvořeny a v praxi ověřeny. Speciální pedagogika od let sedmdesátých se totiž návaznými výchovně metodickými postupy nezabývala, a tak zobecněné informace o tom, co poradit dětem a rodičům nejsou schopny poskytnout, a tak nakonec je řešení situace pak svěřeno jen intuici a zkušenostem zúčastněných.

Matějčkův a Žlabův test však není jediný test laterality, který je používán – je jasné, že tak jako v českém prostředí je tento test zažitý nejvíce, v jiných národních pedagogikách se používají testy jiné, které se s těmito sledovanými pohybovými situacemi nemusí shodovat. Je jasné, že výsledky šetření v mezinárodním srovnání se mohou lišit jak u jednotlivců, tak i v souhrnných výsledcích za šetřenou skupinu či za celou místní populaci.

V běžné praxi si pak každý rodič, učitel nebo speciální pedagog musí vytvořit nějaký odvozený soubor úkolů a řešení, kterým pak postupuje; v případě rodičů je to většinou jen jednorázové řešení vzhledem k počtu dětí leváků v rodině, učitelům a dalším se pak typologické situace opakují - otázkou však je, jak jsou zkušenosti zobecněny a jestli jsou přenášeny i na další výchovné pracovníky.

V českém pedagogickém prostředí se kritérii a postupem stanovení laterality zabývala řada odborníků už dříve – první test laterality vytvořil v roce 1936 Václav Příhoda, jiný systém určení laterality použil Miloš Sovák (1962), a přestože test Matějček a Žlab je pořád nejpoužívanější, je dále profesionálně, ale často i velmi laicky modifikován. Především ve virtuálním prostředí pak kolují různé výtahy a nápovědy, které jsou v takovéto podobě dostupné studentům, učitelům i zajímajícím se rodičům, například s vyhledávacím heslem: matějček žlab 1972 a podobně.

Matějčkův a Žlabův test laterality se už dávno dostal na veřejnost a stal se základním vybavením učebnic i diplomových prací, které se lateralitou zabývají. Učitelé i rodiče si mohou podmínky i úkoly mírně upravovat, ale i tak je potřeba dodržovat řadu provozních zásad. Ty zejména pro učitele zformulovala L. Křišťanová a při testování laterality doporučuje dodržet zejména tyto82:

  1. „Musíme dokonale znát všechny konkrétní úkoly.
  2. Dítěti nesdělujeme důvod vyšetření.
  3. Dítě vhodně motivujeme, musí se soustředit na cíl úkolu.
  4. Vyšetřujeme dítě v klidném prostředí, bez přítomnosti jiných osob, zejména matky či jiných rodinných příslušníků.
  5. Dítě sedí nebo stojí vždy přímo proti tomu, kdo vyšetřuje.
  6. Musíme mít předem připravené všechny pomůcky.
  7. Před dítě předkládáme různé předměty tak, aby pravá i levá ruka měla stejnou příležitost, např. k uchopení předmětů a manipulaci s nimi.
  8. Po skončení, nebo nenápadně v průběhu vyšetření provedeme pečlivé záznamy do předem připravených záznamových archů.
  9. Dbáme na přísnou objektivitu zkouškových situací.
  10. Vyvarujeme se rychlých a ukvapených závěrů.“

L. Křišťanová ve své instruktážní práci Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou (1998) cituje autory tohoto testu: „Zkouška může být používána psychology, speciálními pedagogy, učiteli, lékaři a dalšími pracovníky“83 a říká, že vzhledem k nedostupnosti tohoto testu, jej s laskavým svolením ze strany autorů zveřejňuje, takže dnes je dostupný v různých stupních věrohodnosti na webových portálech univerzit a je možné ho podle klíčových slov celkem snadno vyhledat.

Při provádění zkoušek je potřeba mít na mysli, že dítě není hloupé a dobře ví, že se kolem něj děje něco mimořádného, protože o jeho problému s volbou vedoucí ruky se už dávno ve škole i doma veřejně mluví. Může tak při testech mimořádně i poučeně reagovat, částečně i proto, že některé úkoly z testu se už dávno dostaly do běžného veřejného povědomí, a tak je na něm někdo už zkoušel, a už ví, co má pravděpodobně očekávat; navíc když připočítáme touhu vyhovět rodičům a učitelům, aby tomu trápení byl už konec, můžeme se dostat tam, kam vůbec nechceme.

 

Lateralita v odborné literatuře

Na rozdíl od jiných témat spojených s leváctvím jsou otázky určení a typologizace laterality zpracovány mnohokrát, což ostatně odpovídá tradici naší i zahraniční pedagogiky. Zaměřenost pedagogiky a psychologie na metody zjišťování laterality a její typologizaci je patrné od let šedesátých a takovou cestou se vydaly i základní práce Sovákovy, Drnkové-Pavlíkové a Syllabové a dalších; jediný, kdo u nás problematiku leváctví rozšířil o témata další, byl Fr. Synek svými Záhadami levorukosti (Archart, 1991).

Problematika stanovování laterality se tak stala i standardním a hojně využívaným tématem bakalářských a magisterských prací a je jen na úrovni autora, jeho vedoucího práce a úrovni školy, jak se s tímto mnohokrát opakovaným tématem vypořádá. Přesto je potřeba říct, že někteří autoři bakalářských a magisterských prací provedli cenné průzkumy po školách nebo vedli užitečné rozhovory s leváky a dalšími aktéry vědomého či nezáměrného procesu „přeučování leváků“.

Když jsem tvořil celou tuto kapitolu a pročítal množství staženého materiálu v češtině, potvrdilo se mé tušení, že tyto práce se stáhly jako obruč kolem metody určení laterality a z toho navazujícího psaní leváků, ale že na ostatní témata ani ve vysokoškolském prostředí téměř žádné místo není. Druhým poznatkem je to, že česká pedagogická literatura nepracuje s jinojazyčnými zdroji a ze zahraničních zdrojů používá pouze několika překladů do češtiny (Healyová, Zoche, Wright) a že názory a pojetí laterality a problematiky leváctví v pojetí M. Sováka naší pedagogice k vyřešení těchto otázek pořád stačí, i když už dávno je zřejmé, že to bylo jen vykročení do celé problematiky, jakkoliv ve své době obsahově vyčerpávající, průkopnické pojetím, tím i celkově záslužné a pro leváky samotné jednoznačně převratné a osvobozující.

Zajímavá je i z toho vyplývající setrvačnost názorů a malého zájmu prohlubovat tématiku v posledních desetiletích i prostřednictvím česky psané odborné literatury, přestože v letech šedesátých jsme byli naopak v této oblasti na čele vývoje. Rozsah odborné a popularizační literatury, závěrečných vysokoškolských prací i popularizačních článků v různých médiích je sice relativně veliký, ale charakteristické pro ně je, že pořád vycházejí z pojetí a informací odvozených z prací let šedesátých – chronologicky seřazený seznam prací o leváctví a lateralitě je uveden v kapitole Odborná a popularizační literatura.

 

13/12/2015; 20/5/2016; 3/3/2025

79. Matějček, Z., Žlab. Z.: Zkouška laterality, Psychodiagnostické a didaktické testy, 1972

80. Drnková-Pavlíková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, ISBN 80-201-0113-6; str. 13

81. tamtéž, str. 13

82. Křišťanová, Ladislava: Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou, Gaudeamus, Hradec Králové, 4. upravené vydání, 1998, str. 12-13

83. tamtéž, str. 12