Standardizovaný test laterality

Standardizovaný test laterality je v kompetenci příslušné pedagogicko-psychologické poradny vykonaný proškoleným pracovníkem, u nás je nejrozšířenějším Matějčkův - Žlabův test laterality z roku 1972.¹ K vykonání tohoto testu, který nemusí být jednorázový, ale i opakovaný, se však dostane jen nepatrný zlomek populace dětí, protože jak už bylo řečeno, lateralitu většiny dětí určí rodiče a učitelé MŠ a ZŠ. L. Křišťanová ve své instruktážní práci Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou (1998), ale cituje autory tohoto testu: "Zkouška může být používána psychology, speciálními pedagogy, učiteli, lékaři a dalšími pracovníky"² a říká, že vzhledem k nedostupnosti tohoto testu, jej s laskavým svolení ze strany autorů testu zveřejňuje.

K standardnímu testu Matějček - Žlab se v praxi dostanou jen děti, které ještě těsně před nástupem nebo po nástupu do první třídy tápou ve volbě vedoucí ruky při psaní. Z rozhovorů s učitelkami prvních tříd vyplývá, že je většinou dva tři měsíce čekají, jestli se lateralita ruky samovolně i pod vlivem dětského kolektivu neustálí. Když už je volba nevyhnutná, po konzultaci s výchovným poradcem školy je doporučeno rodičům udělat kroky k odbornému vyšetření, které provádí PPP nebo jiné adekvátní zařízení.

Úkolem specializovaného pracovníka je provést s dítětem standardizovaný test, který se v našich podmínkách používá už celá desetiletí - úkol je to složitý, protože se týká dítěte, které vykazuje souběžně roztroušené známky leváctví i praváctví, a je na zvážení, zkušenostech a umu speciálního pedagoga, aby doporučil jedno z mnoha řešení. V úvahu musí vzít nejen znaky, kterými se dítě projevuje, ale i celkovou praktičnost tohoto řešení a věřit, že rozhodnutí bude dítětem, rodiči a učiteli respektováno. Dítě není stroj, a tak některému může pomoci odklad školní docházky, s kterým se ovšem v současné době z různých důvodů šetří, ale může se i stát, že dítě se pod tlakem vědomí toho, že se kolem něj něco děje a že dostává impuls k tomu, že se má už konečně rozhodnout pro jednu nebo druhou ruku, se nakonec podle vlastního uvážení nakonec rozhodne - a udělá to třeba opačně a všichni zúčastnění musí doufat, že to tak bylo správně. V jiných případech mají někteří rodiče i učitelé pocit, že PPP jen potvrdila to, co už dávno věděli, ale že se na druhé straně nedozvěděli, jak s dítětem dál postupovat - tato situace pak dokumentuje to, že celý proces se většinou zastaví u diagnostikování dítěte, ale nejsou vytvořeny a ověřeny modely metodických postupů, jak pracovat zejména s dětmi nevyhraněnými. Speciální pedagogika od let sedmdesátých se totiž návaznými metodickými postupy nezabývala, a tak souhrnné, prověřené a zobecněné informace o tom, co poradit dětem a rodičům nejsou vůbec dostupné, pokud ovšem vůbec existují.

U nás je nejvíce rozšířen už zmiňovaný Matějčkův - Žlabův test laterality z roku 1972, který se už dávno dostal na veřejnost a stal se základním vybavením učebnic i diplomových prací, které se lateralitou zabývají. Křišťanová pak pro učitele zformulovala soubor zásad, které je potřeba dodržet při testování laterality, a uvádí, že "V zájmu objektivního posuzování musí každý, kdo dítě vyšetřuje, respektovat tyto zásady:

1. Musíme dokonale znát všechny konkrétní úkoly.
2. Dítěti nesdělujeme důvod vyšetření.
3. Dítě vhodně motivujeme, musí se soustředit na cíl úkolu.
4. Vyšetřujeme dítě v klidném prostředí, bez přítomnosti jiných osob, zejména matky či jiných rodinných příslušníků.
5. Dítě sedí nebo stojí vždy přímo proti tomu, kdo vyšetřuje.
6. Musíme mít předem připravené všechny pomůcky.
7. Před dítě předkládáme různé předměty tak, aby pravá i levá ruka měla stejnou příležitost, např. k uchopení předmětů a manipulaci s nimi.
8. Po skončení, nebo nenápadně v průběhu vyšetření provedeme pečlivé záznamy do předem připravených záznamových archů.
9. Dbáme na přísnou objektivitu zkouškových situací.
10. Vyvarujeme se rychlých a ukvapených závěrů."

Při vší úctě k autorům i pedagogickým pracovníkům, kteří při diagnostice touto cestou postupují, je potřeba říci, že dítě není hloupé a dobře ví, že se kolem něj děje něco mimořádného, protože o jeho problému s volbou vedoucí ruky se už dávno ve škole i doma veřejně mluví. Může tak při testech mimořádně i poučeně reagovat, částečně i proto, že některé úkoly z testu se už dávno dostaly do běžného veřejného povědomí, někdo je na něm už zkoušel, a takže už ví, co se od něj očekává a co tedy má dělat. Navíc když připočítáme touhu vyhovět rodičům a učitelům, aby tomu trápení byl už konec, můžeme se dostat tam, kam vůbec nechceme...

Vedle Matějček/Žlabova testu existují ještě testy další - naše dvě badatelky Drnková a Syllabová doporučují kombinovat různé sady testů právě proto, aby se vyloučily možné chybné přístupy.

Použitá literatura:

1. Matějček, Z., Žlab. Z.: Zkouška laterality, Psychodiagnostické a didaktické testy, 1972
2. Křišťanová, Ladislava: Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou, Gaudeamus, Hradec Králové,  4. upravené vydání, 1998, str. 12 - 13

13/12/2015; 20/5/2016