Standardizovaný test laterality
Standardizovaný test laterality a práce s ním je v kompetenci příslušné pedagogicko-psychologické poradny, navíc vykonaný proškoleným pracovníkem – u nás je nejrozšířenějším Matějčkův a Žlabův test laterality z roku 197279. K vykonání tohoto testu, který nemusí být jednorázový, ale i opakovaný, se však dostane jen nepatrný zlomek populace dětí, protože jak už bylo řečeno, lateralitu většiny dětí určí rodiče a učitelé mateřské a základní školy.
Než se však k takovému šetření dítě dostane, předchází tomu období, kdy se po nástupu do první třídy většinou ještě dva tři měsíce čeká, jak vyplývá z rozhovorů s učitelkami prvních tříd, jestli se lateralita ruky u dítěte samovolně i pod vlivem dětského kolektivu neustálí. Tato informace je pro dítě i učitele prioritní, protože nesprávně zvolená ruka ke psaní může způsobit vzdělávací i psychické obtíže, jak se ze zkušeností ví i jak je dostatečně popsáno v odborné literatuře. Odkládané rozhodnutí však oddaluje dítě od plnění průběžných úkolů, hlavně nácviku psaní, ale kreslení a rukodělných prací.
Když už je rozhodnutí o volbě ruky, kterou má dítě psát, nevyhnutelné, je po konzultaci s výchovným poradcem školy doporučeno rodičům udělat kroky k odbornému vyšetření, které provádí pedagogicko-psychologická poradna nebo jiné adekvátní zařízení. Standardnímu testu Matějček a Žlab se tak v praxi podrobí jen děti, které na doporučení učitelů nebo na žádost rodičů projdou vyšetřením v příslušné poradně. Úkol je to složitý, protože se týká dítěte, které vykazuje souběžně roztroušené známky leváctví i praváctví, a je na zvážení, zkušenostech a umu speciálního pedagoga, aby doporučil jedno z mnoha řešení.
Hlavní slabinou tohoto standardizovaného testu je však to, že zkoumá jednotlivé testovací úkoly způsobů řešení činností izolovaně, tedy jako spektrum jednotlivostí, které pro praktický život nemají stejnou váhu, a pak z nich nakonec statistickou metodou vytvoří celkový závěr v podobě DQ koeficientu (Dextrity Quotient), což je vyjádření počtu pravostranných reakcí v procentech80. Proto je nezbytné vzít v úvahu nejen znaky, kterými se dítě projevuje, ale i praktičnost celkového závěru a věřit, že rozhodnutí bude dítětem, rodiči a učiteli respektováno.
Dítě není stroj, a tak se může i stát, že dítě pod tlakem vědomí toho, že se kolem něj něco děje a že nastala doba, kdy se má už skutečně rozhodnout, se také nakonec rozhodne, ale udělá to opačně, než všichni očekávají – pak všichni zúčastnění musí věřit, že to tak bylo správně.
Celý test pracuje s tím, že v jednotlivých a opakovaných činnostech jsou zaznamenávány intuitivní reakce ruky, nohy, oka a ucha, a podle metodiky výpočtu je stanoven koeficient podle těchto pásem:
1) P VYHRANĚNÉ, VÝRAZNÉ PRAVÁCTVÍ (DQ = 100-90)
2) P- MÉNĚ VYHRANĚNÉ PRAVÁCTVÍ (DQ = 89-75)
3) A NEVYHRANĚNÁ LATERALITA, AMBIDEXTRIE (DQ = 74-50)
4) L- MÉNĚ VYHRANĚNÉ LEVÁCTVÍ (DQ = 49-25)
5) L VYHRANĚNÉ LEVÁCTVÍ (DQ = 24-0)
Metodika výpočtu koeficientu pravorukosti je popsána takto: „Znamená to součet všech čistě pravostranných reakcí plus polovina těch, které jsme hodnotili jako nevyhraněné, děleno počtem všech provedených zkouškových úloh a násobeno stem.“81
V tomto koeficientu jsou posuzovány sledované parametry ve své funkční významnosti jako mezi sebou rovnocenné, což je jen mechanické pojetí, a tak realitu skutečného laterálního profilu vyjadřuje jen z části. Tento tradovaný koeficient DQ je tedy velmi nepřesný, až zavádějící a pro rodiče, učitele a děti samotné velmi matoucí - více o tom v podkapitole Laterální profil člověka.
Zobrazení výpočtu kvocientu pravorukosti podle Z. Matějčka a Z. Žlaba, kde P je součet všech pravorukých reakcí, A/2 – polovina úkonů, které byly provedeny oběma rukama, pravou i levou, tedy nevyhraněně, a n jako počet všech úkolů.
Rodiče, dítě a učitel se tedy nakonec dozví, že dítě se v prováděných úkolech pro účely testu klasifikovalo například koeficientem DQ 38. Takovéto shrnutí říká, že dítě je podle rozdělení pásem méně vyhraněný levák. Po odborném vyšetření takto mohou mít někteří rodiče i učitelé pocit, že pedagogická poradna jen potvrdila to, co už dávno věděli, ale že se na druhé straně nedozvěděli, jak s dítětem dál ve výchově a vzdělávání postupovat.
Tato situace pak dokumentuje to, že celý proces tak důležitý pro dítě, a tím i pro rodiče se většinou zastaví u diagnostikování, za kterým ale potom nenásledují modely metodických postupů, jak s dítětem pracovat, protože takové dosud nejsou ani vytvořeny a v praxi ověřeny. Speciální pedagogika od let sedmdesátých se totiž návaznými výchovně metodickými postupy nezabývala, a tak zobecněné informace o tom, co poradit dětem a rodičům nejsou schopny poskytnout, a tak nakonec je řešení situace pak svěřeno jen intuici a zkušenostem zúčastněných.
Matějčkův a Žlabův test však není jediný test laterality, který je používán – je jasné, že tak jako v českém prostředí je tento test zažitý nejvíce, v jiných národních pedagogikách se používají testy jiné, které se s těmito sledovanými pohybovými situacemi nemusí shodovat. Je jasné, že výsledky šetření v mezinárodním srovnání se mohou lišit jak u jednotlivců, tak i v souhrnných výsledcích za šetřenou skupinu či za celou místní populaci.
V běžné praxi si pak každý rodič, učitel nebo speciální pedagog musí vytvořit nějaký odvozený soubor úkolů a řešení, kterým pak postupuje; v případě rodičů je to většinou jen jednorázové řešení vzhledem k počtu dětí leváků v rodině, učitelům a dalším se pak typologické situace opakují - otázkou však je, jak jsou zkušenosti zobecněny a jestli jsou přenášeny i na další výchovné pracovníky.
V českém pedagogickém prostředí se kritérii a postupem stanovení laterality zabývala řada odborníků už dříve – první test laterality vytvořil v roce 1936 Václav Příhoda, jiný systém určení laterality použil Miloš Sovák (1962), a přestože test Matějček a Žlab je pořád nejpoužívanější, je dále profesionálně, ale často i velmi laicky modifikován. Především ve virtuálním prostředí pak kolují různé výtahy a nápovědy, které jsou v takovéto podobě dostupné studentům, učitelům i zajímajícím se rodičům, například s vyhledávacím heslem: matějček žlab 1972 a podobně.
Matějčkův a Žlabův test laterality se už dávno dostal na veřejnost a stal se základním vybavením učebnic i diplomových prací, které se lateralitou zabývají. Učitelé i rodiče si mohou podmínky i úkoly mírně upravovat, ale i tak je potřeba dodržovat řadu provozních zásad. Ty zejména pro učitele zformulovala L. Křišťanová a při testování laterality doporučuje dodržet zejména tyto82:
- „Musíme dokonale znát všechny konkrétní úkoly.
- Dítěti nesdělujeme důvod vyšetření.
- Dítě vhodně motivujeme, musí se soustředit na cíl úkolu.
- Vyšetřujeme dítě v klidném prostředí, bez přítomnosti jiných osob, zejména matky či jiných rodinných příslušníků.
- Dítě sedí nebo stojí vždy přímo proti tomu, kdo vyšetřuje.
- Musíme mít předem připravené všechny pomůcky.
- Před dítě předkládáme různé předměty tak, aby pravá i levá ruka měla stejnou příležitost, např. k uchopení předmětů a manipulaci s nimi.
- Po skončení, nebo nenápadně v průběhu vyšetření provedeme pečlivé záznamy do předem připravených záznamových archů.
- Dbáme na přísnou objektivitu zkouškových situací.
- Vyvarujeme se rychlých a ukvapených závěrů.“
L. Křišťanová ve své instruktážní práci Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou (1998) cituje autory tohoto testu: „Zkouška může být používána psychology, speciálními pedagogy, učiteli, lékaři a dalšími pracovníky“83 a říká, že vzhledem k nedostupnosti tohoto testu, jej s laskavým svolením ze strany autorů zveřejňuje, takže dnes je dostupný v různých stupních věrohodnosti na webových portálech univerzit a je možné ho podle klíčových slov celkem snadno vyhledat.
Při provádění zkoušek je potřeba mít na mysli, že dítě není hloupé a dobře ví, že se kolem něj děje něco mimořádného, protože o jeho problému s volbou vedoucí ruky se už dávno ve škole i doma veřejně mluví. Může tak při testech mimořádně i poučeně reagovat, částečně i proto, že některé úkoly z testu se už dávno dostaly do běžného veřejného povědomí, a tak je na něm někdo už zkoušel, a už ví, co má pravděpodobně očekávat; navíc když připočítáme touhu vyhovět rodičům a učitelům, aby tomu trápení byl už konec, můžeme se dostat tam, kam vůbec nechceme.
Lateralita v odborné literatuře
Na rozdíl od jiných témat spojených s leváctvím jsou otázky určení a typologizace laterality zpracovány mnohokrát, což ostatně odpovídá tradici naší i zahraniční pedagogiky. Zaměřenost pedagogiky a psychologie na metody zjišťování laterality a její typologizaci je patrné od let šedesátých a takovou cestou se vydaly i základní práce Sovákovy, Drnkové-Pavlíkové a Syllabové a dalších; jediný, kdo u nás problematiku leváctví rozšířil o témata další, byl Fr. Synek svými Záhadami levorukosti (Archart, 1991).
Problematika stanovování laterality se tak stala i standardním a hojně využívaným tématem bakalářských a magisterských prací a je jen na úrovni autora, jeho vedoucího práce a úrovni školy, jak se s tímto mnohokrát opakovaným tématem vypořádá. Přesto je potřeba říct, že někteří autoři bakalářských a magisterských prací provedli cenné průzkumy po školách nebo vedli užitečné rozhovory s leváky a dalšími aktéry vědomého či nezáměrného procesu „přeučování leváků“.
Když jsem tvořil celou tuto kapitolu a pročítal množství staženého materiálu v češtině, potvrdilo se mé tušení, že tyto práce se stáhly jako obruč kolem metody určení laterality a z toho navazujícího psaní leváků, ale že na ostatní témata ani ve vysokoškolském prostředí téměř žádné místo není. Druhým poznatkem je to, že česká pedagogická literatura nepracuje s jinojazyčnými zdroji a ze zahraničních zdrojů používá pouze několika překladů do češtiny (Healyová, Zoche, Wright) a že názory a pojetí laterality a problematiky leváctví v pojetí M. Sováka naší pedagogice k vyřešení těchto otázek pořád stačí, i když už dávno je zřejmé, že to bylo jen vykročení do celé problematiky, jakkoliv ve své době obsahově vyčerpávající, průkopnické pojetím, tím i celkově záslužné a pro leváky samotné jednoznačně převratné a osvobozující.
Zajímavá je i z toho vyplývající setrvačnost názorů a malého zájmu prohlubovat tématiku v posledních desetiletích i prostřednictvím česky psané odborné literatury, přestože v letech šedesátých jsme byli naopak v této oblasti na čele vývoje. Rozsah odborné a popularizační literatury, závěrečných vysokoškolských prací i popularizačních článků v různých médiích je sice relativně veliký, ale charakteristické pro ně je, že pořád vycházejí z pojetí a informací odvozených z prací let šedesátých – chronologicky seřazený seznam prací o leváctví a lateralitě je uveden v kapitole Odborná a popularizační literatura.
13/12/2015; 20/5/2016; 3/3/2025
79. Matějček, Z., Žlab. Z.: Zkouška laterality, Psychodiagnostické a didaktické testy, 1972
80. Drnková-Pavlíková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, ISBN 80-201-0113-6; str. 13
81. tamtéž, str. 13
82. Křišťanová, Ladislava: Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou, Gaudeamus, Hradec Králové, 4. upravené vydání, 1998, str. 12-13
83. tamtéž, str. 12