Test laterality prováděný rodičem nebo učitelem

Při laickém stanovování laterality rodiči nebo učiteli si musíme uvědomit, že:

• přestože nás lateralita dítěte zajímá a byli bychom rádi, kdyby bylo rozhodnuto co nejdříve, v žádném případě nesmíme na dítě vyvíjet tlak, aby se necítilo povinno nám vyhovět. Všechno má svůj čas a my dospělí jsme s dítětem proto, abychom mu byli oporou, rádci a v hledání mu pomohli – konečné rozhodnutí je jen na něm,
• dítě předškolního věku má tendenci silně experimentovat,
• je jen na nás, abychom určili leváctví, nebo praváctví dítěte tak, aby o tom nevědělo, že je sledováno, protože chceme, aby se před námi projevovalo skutečně svobodně, čímž si zároveň vytvoříme lepší podmínky pro přesnější stanovení laterality,
• při vyhodnocování jednotlivých situací se musíme vžít do pocitů a záměrů dítěte a posoudit, která činnost vykonávaná jednou, nebo druhou rukou je pro dítě důležitější a náročnější. Pokud se dítě chystá na složitější práci, může si zatím ponechávat vedoucí ruku volnou, zatímco druhou rukou začíná vykonávat přípravné práce – to však není znak stranové nerozhodnosti,
• při opakovaných testech musíme počítat s tím, že v následných opakovaných situacích se jejich provádění může měnit, protože opakováním si pohyb „sesedává“ hledáním nejlepší a nejsnazší varianty a pak teprve se ustaluje. Proto se může stát, že původní preference prvního pokusu a třeba i několika následujících se později opakováním dítěti už nemusí jevit jako výhodná – tak probíhá proces racionalizace pohybů směřující k úspoře energie a času,
• musíme počítat i s tím, že pohybovou situaci člověk nemusí zvládnout intuitivně vhodně – celá řada lidí, leváků i praváků, si je vědoma, že dělá něco přes ruku, aniž by k tomu měla důvod. Špatná nápodoba v dětství nebo chybné vedení ze strany rodiče nebo i učitele je prvotní zkušeností, která může člověku zůstat navždy,
• leváci jsou velcí samouci z nutnosti, ale jsou také zvyklí si nacházet svá řešení i tam, kde to není potřeba – přesto, možná spíše proto na nich trvají právě proto, že si ho našli sami, a připadá jim tak jako nejvěrohodnější, i když to tak z hlediska funkčnosti ve skutečnosti nemusí být,
• mnohé děti už nevědomky přijaly některé návyky druhé laterální skupiny, ale jejich celková lateralita se nezměnila,
• tzv. přeučování laterality neexistuje, nelze tzv. přeučit, tedy přetvořit, vyhraněného leváka na praváka nebo vyhraněného praváka na leváka, protože vnitřní intuitivní preference končetin či smyslových orgánů je silnější než výchova – přesto některé jednotlivé pohyby nebo celý souhrnný pohyb lze přicvičit a zautomatizovat – lateralita se však nemění, např. u leváků hra na pravostranný hudební nástroj, rozjíždění se na kole, střelba ze zbraně, taneční kroky, pořadová cvičení, pracovní návyky spojené s ovládáním pravostranných nástrojů a přístrojů atd (více v kapitole Sinistrologie a sinistropedie).

Jediný prostředek k zjištění laterality, který rodiče a většina učitelů mají k dispozici, je pozorování – lateralita se skutečně v současné době jinou metodou nedá zjistit. Proces postupného zjišťování laterality rodičem nebo učitelem se však odehrává v jiném rytmu a za jiných podmínek, než probíhají standardizované testy v pedagogicko-psychologické poradně. Nicméně odhadem asi tak více než 99 % populace je určeno stejným způsobem tak, jak to dělaly celé generace před námi.

Pokud máte pocit, že vaše dítě nápadně často bere věci do levé ruky, že se snadněji otáčí doleva a že lépe reaguje na váš hlas zleva, učinili jste první krok k určení laterality svého dítěte, protože je tu velká pravděpodobnost, že je levákem. Na dítěti nás pravděpodobně na první pohled upoutá činnost levé ruky, kterou levák k různým činnostem používá častěji než ruku pravou, zatímco ostatní pohyby a další fyzické dispozice jsou méně zřetelné a vyžadují poučenější a dlouhodobější pozorování.

Při stanovování laterality dítěte sledujeme souhlasnost ruky, nohy, oka a ucha⁴².

Musíme si dát však pozor na to, že děti jsou velcí experimentátoři a zkoušejí také samy sebe, co dovedou i „druhou rukou nebo nohou“, a někdy tím také pokoušejí své okolí, jestli si někdo všimne, že něco dělají jinak, a dávají tím najevo, jak jsou šikovní, protože to umí oběma. Takovými situacemi bychom se jako dospělí neměli nechat zmást a umět zvážit, co je z dlouhodobého hlediska to pravé.

Měli bychom vědět, že předškoláky rozdíl mezi jejich praváctvím nebo leváctvím příliš nezajímá, berou tuto informaci jen jako jednu ze spousty dalších, kterými je dospělí popisují. Přesto dítěti zásadně neříkáme, aby něco předvádělo s tím, že je pozorujeme kvůli tomu, že se chceme o nich něco dozvědět – některé děti mají zvláštní tendenci vytušit přání dospělých a pro radost jim vyhovět. K vnitřnímu uvědomění si svého leváctví nebo praváctví dochází až na začátku puberty, kdy se děti začínají programově zkoumat a uvědomovat si své individuálně rozdílné znaky, které je odlišují od rodičů a od ostatních dětí.

Pro určení míry praváctví nebo leváctví sledujeme kromě ruky i upřednostňování nohy, oka a ucha a součástí určení je i celková koordinace pohybů. Pokud v dlouhodobém pozorování dítěte vidíme, že jsou tyto párové končetiny a orgány využívány v jednotlivých situacích pravidelně nebo alespoň často, máme doma praváka nebo leváka.

Dobrým indikátorem jsou pak činnosti, na kterých dítěti osobně velmi záleží a v kterých chce uspět, proto raději zvolíme takový postup, v kterém je dítě přesvědčeno, že se zúčastňuje soutěže. Velmi dobrou zkouškou laterality ruky vedle kreslení a malování je stavění kostek do komínu, na který když už není stabilní a hrozí zhroucením, pokládá dítě kostku citlivější rukou. Takových zkoušek je celá řada, a tak hra s kostkami jenga stejně jako tyčky mikáda nám poslouží nejen k společnému trávení volného času v rodině, ale zároveň jsou vynikající příležitostí, jak určit vedoucí ruku.

Vedle takových úkolů je tu ještě celá další řada činností, které mají stejnou výpovědní hodnotu – vkládání korálků nebo sirek do krabičky jen jednou rukou, házení míčkem na cíl a kroužků na kužel, chytání padajícího předmětu z výchozí pozice s rukama za zády, údery vedené jednou paličkou na bubínek a zejména držení tužek, pastelek a štětců nám určitě dobře napoví, která ruka je ta vedoucí.

Při pracovních činnostech, kde je potřeba součinnosti obou rukou, je jedna ruka dynamická a druhá statická. Představme si například sbírání velmi drobných předmětů do mističky – jedna ruka drží misku (statická) a prsty druhé ruky dítě sbírá a vkládá do ní rozsypané fazolky ze stolu (dynamická). Ruka dynamická vykonává mnohem jemnější a důležitější práci – a to je ruka hlavní, což si ještě můžeme ověřit třeba otáčením matičky na šroubku nebo na dalších podobných úkolech.

Stejné je to s upřednostňováním vedoucí nohy – dítě kope do stojícího míče nebo posouvá něco po podlaze hlavní nohou, zatímco na druhé stojí. Při sklouznutí na ledu je hlavní noha vpředu stejně jako se dítě od hlavní nohy odráží při skoku a jako na ní raději poskakuje, zároveň našlapuje na první schod nebo zašlapuje běžící míček.

Zde je potřeba připomenout, že podle výzkumů zveřejněných v odborné literatuře nevykazuje shodu mezi vedoucí rukou a nohou, asi jedna čtvrtina leváků a pětina praváků. Nesmíme se tak divit, že i naše dítě nemusí vykazovat shodné preference v jednotlivých opakovaných činnostech, ale i mezi rukou a nohou. Určení laterality nohy je úkolem ze všech nejtěžším, protože noha je někdy koordinována s pohybem vedoucí ruky, a ruce tak podléhá, ale v jiných situacích se chová jako samostatná. 

Preferenci oka zjistíme obvykle tak, že dítě necháme kouknout klíčovou dírkou, necháme dítě nahlížet do krasohledu nebo popsat předmět, který je na dně láhve, který jsme tam předtím vhodili. Přitom pozorujeme dítě, kterým okem se bude dívat.

Při zkoušce ucha si dítě bude s největší pravděpodobností vybírat ucho citlivější na lidskou řeč, o kterém se obecně předpokládá, že je zároveň uchem hlavním. Také zde platí, že shoda vedoucího oka i ucha s vedoucí rukou nemusí být úplná.

Systematičtěji založeným rodičům můžeme doporučit, aby si vytvořili tabulku s jednotlivými úkoly a zapisovali do ní výsledky svého pozorování. Do tabulky zaznamenáme, kterou ruku a nohu dítě ve stejně se opakujících pohybových situacích použilo, počet záznamů pak vyhodnotíme. Při vyhodnocování však dáme i na rodičovskou intuici a přístup s nadhledem a zkontrolujeme, jestli i ostatní členové rodiny vidí dítě stejnýma nebo alespoň podobnýma očima. Nesmíme ani zapomenout na to, že každé dítě v rodině v těchto oblastech dospívá jiným tempem a jinak.

Na závěr této kapitoly pro rodiče a pro učitele je potřeba poctivě říct, že otázky diagnostiky laterality jsou mnohem složitější, než zde bylo uvedeno, a tak výsledky vlastního pozorování musíme i tak brát s určitou opatrností. Autoři příruček pro rodiče takovýto postup stanovení laterality na základě pozorování v doporučených úkolech a navozených situacích považují za orientačně dostačující. Pro ty, kteří však chtějí proniknout hlouběji do otázek týkajících se laterality sami, jsou připraveny následující podrobnější podkapitoly.

Dobrým indikátorem jsou pak činnosti, na kterých dítěti velmi záleží a v kterých chce uspět – velmi dobrou zkouškou laterality ruky je stavění kostek do komínu, na který když už není stabilní a hrozí zhroucením, pokládá dítě kostku citlivější rukou. Vkládání korálků nebo sirek do krabičky jen jednou rukou, házení míčkem na cíl a kroužků na kužel, chytání padajícího předmětu z výchozí pozice s rukama za zády, údery vedené jednou paličkou na bubínek a zejména držení tužek, pastelek a štětců nám určitě dobře napoví, která ruka bude ta pravá, byť je třeba ve skutečnosti levá.

Při pracovních činnostech, kde je potřeba součinnosti obou rukou, je jedna ruka dynamická a druhá statická. Představme si například navlékání knoflíku na nit – jedna ruka uchopí knoflík (statická) a druhá ruka vede nit do knoflíkové dírky (dynamická), přičemž dynamická ruka vykonává mnohem jemnější a důležitější práci – a právě to je ruka hlavní, což si ještě můžeme ověřit třeba otáčením matičky na šroubku.

Stejné je to s upřednostňováním vedoucí nohy - dítě kope do stojícího míče nebo posouvá něco po podlaze hlavní nohou, zatímco na druhé stojí. Při sklouznutí na ledu je hlavní noha vpředu stejně jako se dítě od hlavní nohy odráží při skoku a jako na ní raději poskakuje, zároveň našlapuje na první schod nebo šlapku kola. Zde je potřeba říci, že podle výzkumů zveřejněných v odborné literatuře nevykazuje shodu mezi vedoucí rukou a nohou, a to platí pro leváky stejně jako pro praváky, možná až jedna třetina populace i v dospělosti.

Preferenci oka zjistíme obvykle tak, že dítě necháme kouknout klíčovou dírkou nebo stočíme z papíru dalekohled a pozorujeme dítě, kterým okem bude nahlížet. Necháme-li dítě hledat kapesní hodinky zakryté utěrkou podle tikotu, bude si s největší pravděpodobností vybírat ucho citlivější, o kterém se předpokládá, že je zároveň laterální. Také zde platí, že shoda vedoucího oka i ucha s vedoucí rukou není úplná. Právě i z tohoto důvodu je souhrnné pojmenování v ose pravák – levák vztaženo především k vedoucí ruce.

Inspirace pro úkoly, z nichž lze vysledovat lateralitu:

► Kterou rukou kreslíš? Kterou rukou píšeš?
► Kterou rukou dáváš poslední kostičku na komín z kostek?
► Kterou rukou chytáš věci, když ti padají?
► Kterou rukou si čistíš zuby?
► Kterou rukou držíš při navlékání jehlu a kterou nit?
► Po které noze se sklouzneš?
► Kterou nohou kopneš z rozběhu do stojícího míče?
► Kterou nohou zašlápneš kutálející se míček?
► Kterým uchem lépe slyšíš tikot hodin?
► Do kterého ucha vložíš sluchátko, když máš jen jedno?
► Které ucho přiložíš na dveře, abys slyšel, kdo je za nimi?
► Kterým okem se díváš do dalekohledu?
► Kterým okem se díváš hledím na mušku při střílení ze zbraně?
► Kterým okem se podíváš klíčovou dírkou?
►   … a mnoho dalších ze situace vyplývajích úkolů

Systematičtěji založeným rodičům můžeme doporučit, aby si vytvořili tabulku s jednotlivými úkoly a zapisovali do ní výsledky svého pozorování. Do tabulky zaznamenáme, kterou ruku a nohu dítě ve stejně se opakujících pohybových situacích použilo, počet záznamů pak vyhodnotíme. Při vyhodnocování záznamů však dáme i na rodičovskou intuici a přístup s nadhledem a zkontrolujeme, jestli i ostatní členové rodiny vidí dítě stejnýma nebo alespoň podobnýma očima. Nesmíme ani zapomenout na to, že každé dítě v rodině v těchto oblastech dospívá jiným tempem a jinak.

Na závěr této kapitoly pro rodiče a pro učitele je potřeba poctivě říci, že otázky a diagnostika laterality je mnohem složitější, než zde bylo uvedeno. Při zpracování toho nejzákladnějšího postupu při laickém stanovení laterality jsem vycházel z toho, že mnoho rodičů potřebuje jednodušší a jednoznačnější postup, jehož výsledky ale musíme brát s určitou opatrností. Nicméně tento postup je rodičům a veřejnosti českou pedagogikou jako řešení stanovení laterality běžně předkládán.

Pro ty, kteří chtějí proniknout hlouběji do otázek týkajících se laterality ruky, nohy, oka, ucha a otázek dalších, jsou připraveny následující podrobnější podkapitoly.

13/12/2015; 28/2/2025

42. Vodička, Ivo: KuliFerda a jeho svět: pracujeme s levákem v předškolním věku. Pracovní sešit 1, Máme doma leváka?; ilustrace: Ladislava Linajová; Nakladatelství Dr. Josef Raabe s.r.o., Praha, 2015, ISBN 978-80-7496-174-8 (brožováno), str. 4