Test laterality prováděný laickým způsobem rodičem nebo učitelem

V této kapitole a podkapitolách je vysvětleno, jakým způsobem si postupně jako rodiče i učitelé ověříme lateralitu dítěte. Zde je potřeba připomenout, že jediný prostředek k tomuto zjištění je pozorování - lateralita se skutečně v současné době jinou metodou nedá zjistit. Proces postupného zjišťování laterality rodičem nebo učitelem se však odehrává v jiném rytmu a za jiných podmínek, než probíhají standardizované testy v PPP. Nicméně odhadem asi tak více než 99 % populace je určeno právě tak, jak to dělaly celé generace před námi.

Pokud už máte pocit, že vaše dítě nápadně často bere věci do levé ruky, že se snadněji otáčí doleva a že lépe reaguje na váš hlas zleva, učinili jste první krok k určení laterality svého dítěte, protože je tu velká pravděpodobnost, že je levákem. Na dítěti nás pravděpodobně na první pohled upoutá činnost levé ruky, kterou levák k různým činnostem používá častěji než ruku pravou, zatímco ostatní pohyby a další fyzické dispozice jsou méně zřetelné a vyžadují soustředěnější a dlouhodobější pozorování.

Musíme si dát však pozor na to, že děti jsou velcí experimentátoři a také zkoušejí sami sebe, co dovedou i tou "druhou rukou nebo nohou" a někdy také pokoušejí své okolí, jestli si všimne, že něco dělají jinak, protože tím dávají najevo, jak jsou vlastně šikovní, protože to umí oběma. Takovými situacemi bychom se jako dospělí neměli nechat zmást a zvážit, co je z dlouhodobého hlediska to pravé.

Dítěti zásadně neříkáme, aby něco předvádělo s tím, že je pozorujeme kvůli tomu, že se chceme o nich něco dozvědět - některé děti mají zvláštní tendenci vytušit přání dospělých a pro radost jim vyhovět. Měli bychom vědět, že předškoláky to, jestli jsou praváci nebo leváci příliš nezajímá, berou tuto informaci jen jako jednu ze spousty dalších, kterými je dospělí popisují. K vnitřnímu uvědomění si svého leváctví nebo praváctví dochází až na začátku puberty, kdy se děti začínají programově zkoumat a uvědomovat si své individuálně rozdílné znaky, které je odlišují od rodičů a od ostatních dětí.

Pro určení míry praváctví nebo leváctví sledujeme kromě ruky i upřednostňování nohy, oka a ucha, součástí určení je i celková koordinace pohybů. Pokud v dlouhodobém pozorování dítěte vidíme, že jsou tyto párové končetiny a orgány využívány v jednotlivých situacích pravidelně nebo alespoň častěji, máme doma typického praváka nebo leváka.

Při stanovování laterality dítěte sledujeme souhlasnost ruky, nohy, oka a ucha. Podrobný popis metodického postupu lze nalézt v pracovních sešitech pracovní sešity pro práci s levákem v předškolním věku KuliFerda nakl. Raabe, odkud je i tento obrázek.

Dobrým indikátorem jsou pak činnosti, na kterých dítěti velmi záleží a v kterých chce uspět – velmi dobrou zkouškou laterality ruky je stavění kostek do komínu, na který když už není stabilní a hrozí zhroucením, pokládá dítě kostku citlivější rukou. Vkládání korálků nebo sirek do krabičky jen jednou rukou, házení míčkem na cíl a kroužků na kužel, chytání padajícího předmětu z výchozí pozice s rukama za zády, údery vedené jednou paličkou na bubínek a zejména držení tužek, pastelek a štětců nám určitě dobře napoví, která ruka bude ta pravá, byť je třeba ve skutečnosti levá.

Při pracovních činnostech, kde je potřeba součinnosti obou rukou, je jedna ruka dynamická a druhá statická. Představme si například navlékání knoflíku na nit – jedna ruka uchopí knoflík (statická) a druhá ruka vede nit do knoflíkové dírky (dynamická), přičemž dynamická ruka vykonává mnohem jemnější a důležitější práci – a právě to je ruka hlavní, což si ještě můžeme ověřit třeba otáčením matičky na šroubku.

Stejné je to s upřednostňováním vedoucí nohy - dítě kope do stojícího míče nebo posouvá něco po podlaze hlavní nohou, zatímco na druhé stojí. Při sklouznutí na ledu je hlavní noha vpředu stejně jako se dítě od hlavní nohy odráží při skoku a jako na ní raději poskakuje, zároveň našlapuje na první schod nebo šlapku kola. Zde je potřeba říci, že podle výzkumů zveřejněných v odborné literatuře nevykazuje shodu mezi vedoucí rukou a nohou, a to platí pro leváky stejně jako pro praváky, možná až jedna třetina populace i v dospělosti.

Preferenci oka zjistíme obvykle tak, že dítě necháme kouknout klíčovou dírkou nebo stočíme z papíru dalekohled a pozorujeme dítě, kterým okem bude nahlížet. Necháme-li dítě hledat kapesní hodinky zakryté utěrkou podle tikotu, bude si s největší pravděpodobností vybírat ucho citlivější, o kterém se předpokládá, že je zároveň laterální. Také zde platí, že shoda vedoucího oka i ucha s vedoucí rukou není úplná. Právě i z tohoto důvodu je souhrnné pojmenování v ose pravák – levák vztaženo především k vedoucí ruce.

Inspirace pro úkoly, z nichž lze vysledovat lateralitu:

► Kterou rukou kreslíš? Kterou rukou píšeš?
► Kterou rukou dáváš poslední kostičku na komín z kostek?
► Kterou rukou chytáš věci, když ti padají?
► Kterou rukou si čistíš zuby?
► Kterou rukou držíš při navlékání jehlu a kterou nit?
► Po které noze se sklouzneš?
► Kterou nohou kopneš z rozběhu do stojícího míče?
► Kterou nohou zašlápneš kutálející se míček?
► Kterým uchem lépe slyšíš tikot hodin?
► Do kterého ucha vložíš sluchátko, když máš jen jedno?
► Které ucho přiložíš na dveře, abys slyšel, kdo je za nimi?
► Kterým okem se díváš do dalekohledu?
► Kterým okem se díváš hledím na mušku při střílení ze zbraně?
► Kterým okem se podíváš klíčovou dírkou?
►   … a mnoho dalších ze situace vyplývajích úkolů

Systematičtěji založeným rodičům můžeme doporučit, aby si vytvořili tabulku s jednotlivými úkoly a zapisovali do ní výsledky svého pozorování. Do tabulky zaznamenáme, kterou ruku a nohu dítě ve stejně se opakujících pohybových situacích použilo, počet záznamů pak vyhodnotíme. Při vyhodnocování záznamů však dáme i na rodičovskou intuici a přístup s nadhledem a zkontrolujeme, jestli i ostatní členové rodiny vidí dítě stejnýma nebo alespoň podobnýma očima. Nesmíme ani zapomenout na to, že každé dítě v rodině v těchto oblastech dospívá jiným tempem a jinak.

Na závěr této kapitoly pro rodiče a pro učitele je potřeba poctivě říci, že otázky a diagnostika laterality je mnohem složitější, než zde bylo uvedeno. Při zpracování toho nejzákladnějšího postupu při laickém stanovení laterality jsem vycházel z toho, že mnoho rodičů potřebuje jednodušší a jednoznačnější postup, jehož výsledky ale musíme brát s určitou opatrností. Nicméně tento postup je rodičům a veřejnosti českou pedagogikou jako řešení stanovení laterality běžně předkládán.

Pro ty, kteří chtějí proniknout hlouběji do otázek týkajících se laterality ruky, nohy, oka, ucha a otázek dalších, jsou připraveny následující podrobnější podkapitoly.

13/12/2015