Stranovost nástrojů

Jak již bylo řečeno, hudební nástroje si člověk od pravěku vyráběl k rituálním zpěvům a tancům, ale i k hudbě provozované pro vlastní potěšení. Nejstaršími hudebními nástroji byly pravděpodobně ruce, různé zvuky vyluzované ústy a později i zpěv. Rytmizaci tleskáním a luskáním prsty doprovázela následně různá chřestítka, zvuk dřívek, bubnů, jednotónových i vícetónových píšťal a fléten i prvních nástrojů se strunou.

Velikonoční řehtačka s klikou, kterou se otáčí pravou rukou směrem od sebe

Málokterý hudební nástroj lze ovládat jen jednou rukou, většina hudebních nástrojů se musí ovládat oběma. Chřestidla, kastaněty, tamburína nebo jednotónová foukací vábnička se však dá při hraní držet jen jednou rukou. Bubínek nebo kovový triangl však vyžaduje už práci obou, při níž je jedna ruka statická a druhá dynamická. Hráči uchopí nástroj do statické ruky a vedoucí rukou provádí pohyb, kterým jej rozezní přímo prsty či paličkou.

Složitější nástroje vyžadují mnohem náročnější souhru obou rukou, často i nohou a zpravidla i těla, protože hráč musí nástroj držet a zároveň na něj hrát – to platí pro další rytmické, dechové a strunné nástroje.

U některých nástrojů šel ale vývoj tím směrem, že hudebníkovi naopak ruce úplně uvolnil tím, že nástroj stojí na nohou nebo na stojanu a hudebník u něj sedí nebo stojí. Příkladem takového nástroje je klavír nebo varhany se všemi jejich předchůdci a následovníky, stejně jako vibrafon, metalofon a různé sady bicích souprav.

Od jednoduchých nástrojů s omezeným hudebním vyjádřením, jako jsou bubny a chřestidla, přes píšťalky, polnice, signální trubky a fanfáry šel vývoj k nástrojům složitějším, na které se dá zahrát melodie i doprovod současně.

Jak se stávaly tyto nástroje konstrukčně složitějšími a jak přinášely i nové možnosti hudebního vyjádření, jejich ovládání bylo náročnější a zároveň se prodloužil i čas nezbytný k jejich zvládnutí. Práce obou rukou se svým charakterem a podílem na výsledném hudebním projevu stále více a více od sebe oddělovala.

Nahlédneme-li do dějin výtvarného umění, najdeme celou řadu zobrazení hráčů, kteří drží různé nástroje. Od nestarších dob drží hudebníci strunné nástroje v levé části těla nebo je nechávají spočívat přímo levém rameni a kyvným pohybem pravou rukou rozeznívají struny. Hra na dechové nástroje je na nástěnných malbách v egyptských chrámech, na řeckých vázách nebo v středověkých rukopisech vyobrazena tak, že levá ruka drží nástroj v jeho horní části a prsty pravé ruky zakrývají dírky, kterými jsou tvořeny hluboké tóny.

Hra na triangl a barokní zobcová flétna s otvory pro tvoření půltónů pravou rukou

Zde je potřeba podotknout, že tón je tvořen výdechovým proudem vzduchu v součinnosti se zakrýváním dírek prsty nebo prací s klapkami. Tvořit hluboké spodní tóny na dechových nástrojích je mnohem těžší, protože z hlediska jejich přesné výšky a barvy nástroj mnohem citlivěji reaguje na nepřesnosti při jejich tvoření. Rozeznít delší sloupec vzduchu v nástroji je i fyzicky mnohem náročnější, a tak hrát melodie v dolní části nástroje je celkově mnohem obtížnější než v střední části tónové řady. Nástroj navíc reaguje na zakrytí dírek výrazně později než u tónů vyšších.Všechny tyto důvody vedly k tomu, že pravák raději vytváří dolní tóny rukou pravou, zatímco vyšší jsou hrány rukou levou, čemuž se podřídila i konstrukce nástroje.

Metodika nácviku hraní na dnes tolik oblíbené zobcové flétny obvykle postupuje od nácviku lehčím způsobem zahraných tónů k těžším. Proto začíná výuka levou, pravá ruka se přidává později. Levák při zvládání nástroje opět postupuje nejdříve velmi rychle, pak pomaleji do doby, kdy si dostatečně přicvičí svou pravou ruku, aby se vyrovnal spolužákům pravákům.

Podrobným zkoumáním nejstarších zobrazení hudebníků zjistíme, že nalezneme takové, kteří drží nástroj opačně, tedy jako leváci. Je to proto, že v dobách starověku zřejmě nebyl vnímán tak podstatný rozdíl mezi leváky a praváky jako později a že konstrukčně jednoduché nástroje si hudebníci dělali podle vlastních potřeb sami nebo si je nechali vyrobit na míru. Třetí důvod souvisí s dobovými pravidly výtvarného umění, které přikazovaly sochařům, malířům a iluminátorům středověkých rukopisů stranovou orientaci zobrazovaných postav. Vyobrazení hudebníci nemuseli odpovídat skutečné předloze⁵, protože výtvarník sledoval zcela jiné záměry. Důležitějším úkolem bylo to, aby byly sochy zakomponovány v prostoru chrámu na protilehlých stranách osově souměrně, nebo aby ve středověké iluminaci zobrazovaná postava hudebníka nevyčnívala pohledem z knihy ven. O tom, kolik vyobrazených hudebníků s opačně držícími nástroji jsou skuteční leváci a kolik z nich vychází z potřeb malíře nebo sochaře učinit zadost dobovým pravidlům zobrazování, je tak samozřejmě otázkou.

Egyptské hudebnice z nástěnné malby z hrobu Set Nakht v Thébách z období Nové říše (16. - 11. století př. n. l.)

Že se na z dnešního pohledu levoruké nástroje hrálo ještě ve středověku, není pochyb. V evropských i našich muzeích je mnoho takových nástrojů, a jediné, co nevíme, je to, jestli byly skutečně určeny levákům nebo jen pocházely z prostředí, v němž si nástroje ještě hledaly svou konečnou ustálenou podobu.⁶

V každém případě levostranné držení nástrojů lze ve výtvarném umění spatřit s postupující dobou stále méně a méně. Od dob baroka je levák vyobrazen zcela výjimečně, převážně jen v lidovém prostředí, kde se tlak na převažující pravostrannost nástrojů projevil mnohem později, protože mnozí z lidových hudebníků si vyráběli nástroje sami.

Přesto i dnes se můžeme poměrně běžně v novinách, časopisech, reklamních letácích i v nabídce internetových obchodů s hudebními nástroji setkat s obráceně orientovanými fotografiemi hudebníků, kteří hrají na dnes typický pravostranný nástroj. Grafik prostě převrátí obrázek tak, aby mu lépe sedl do plochy nebo titulkového textu, a neláme si hlavu s pravdivostí situace. Co tomu asi řeknou badatelé za tři sta nebo tisíc let?

*

18/6/2015