Stranová nesouměrnost těla

Lidská postava je na první pohled osově souměrná – v tomto ohledu je snad nejslavnějším zobrazením harmonie proporcí lidské postavy tzv. Vitruviánský muž Leonarda da Vinci. Kresba rozkročeného a rozpaženého muže, inspirovaná myšlenkami římského architekta Vitruvia, je orámována kruhem a čtvercem a člověk v ní je zobrazen jako dílo boží ve svých proporcích stejně dokonalý jako bůh sám.

„Vitruviánský muž“ v kresbě Leonarda da Vinci (kolem 1490) znázorňuje harmonii proporcí lidské postavy².

Podíváme-li se však na anatomii člověka zblízka, zjistíme i něco jiného – lidské tělo je souměrné jen teoreticky, protože v detailech je každý z nás v různé míře osově nesouměrný. Nesouměrnost tvaru lebky, obličeje, paží i nohou může být vrozená, získaná v dětství (známý je případ tvarování hlavy v raných fázích života ležením na jedné straně), nebo během života pracovními či sportovními aktivitami, ale třeba i úrazy. Jiným typem nesouměrnosti lidského těla je, že některé vnitřní orgány nejsou v páru, a tak jsou i jako jednotlivé jen na jedné straně těla, a třeba i přes zdánlivou souměrnost obou mozkových polokoulí, nejsou ani ty svým tvarem i funkcemi totožné.

Jedním z faktorů, který ovlivňuje fyzickou nesouměrnost naší postavy, je také i naše lateralita – dlouhodobé upřednostňování jedné končetiny vede k jejímu zesílení, rozvoji obratnosti i ke zvyšování jejího akčního dosahu, ale zároveň i k rychlejšímu opotřebování. Podle povahy pohybové aktivity a míry dlouhodobé zátěže se pak nejen sportovci musí snažit vyrovnávat tento nesoulad kompenzačními nebo rehabilitačními cviky.

Z hlediska naší sebeidentifikace se v běžném životě ztotožňujeme s označením levák, nebo pravák podle naší intuitivně upřednostňované ruky, tedy hlavní. Toto pojetí je pak přenášeno i na na zkoumání významu jedné nebo druhé nohy, přičemž se předpokládá, že noha, která je souhlasná s rukou, je ta důležitější, a tak tedy hlavní.

Na rozdíl od určení ruky hlavní, které je poměrně jednoduché, je stanovení vedoucí nohy mnohem složitější, protože totiž závisí od toho, co očekáváme od tzv. nohy hlavní. Většina badatelů se přiklání k tomu, že noha hlavní je ta, která je na stejné straně těla jako ruka vedoucí – taková funkční shoda o intuitivním upřednostnění končetin na jedné straně těla samozřejmě většinou platí, ale ne u celé populace a ne ve všech pohybových situacích.

Stanovováním laterality se hlouběji zabývali už v šedesátých letech Miloš Sovák³, Z. Matějček a Z. Žlab, oba autoři dosud používaného testu pro zjištění laterality z roku 1972⁴, a dvojice badatelek Z. Drnková-Pavlíková a R. Syllabová, které ve své společné práci Záhada leváctví a praváctví⁵ z osmdesátých let.

Tato publikace, která se v naší odborné literatuře stala na dlouhá léta v podstatě jedi-ným informačním zdrojem o lateralitě, nepřinesla jen výsledky průzkumu jiných autorů, například o tom, „…že 90 % pravorukých lidí má obratnější rovněž pravou dolní končetinu... a že …u levorukých byla zjištěna shodná lateralita horních a dolních končetin v 70-75 %...“⁶, ale uvádí také výsledky z vlastního výzkumu.

Z. Drnková-Pavlíková a R. Syllabová konfrontovaly závěry jiných badatelů vlastním průzkumem, který provedly v polovině sedmdesátých let u skupiny 100 dětí v počátku školní výuky. Po provedení šetření laterality počet levonohých, obounohých a pravonohých dětí tvořil poměr 13:27:60⁷, přičemž je potřeba připomenout, že v tomto věku nemusí být lateralita u dětí ještě zcela ustálena, takže tyto výsledky nelze zcela přenášet na populaci dospělou.

Pokud bychom se však podívali na vztah mezi vedoucí rukou a hlavní nohou (podle autorek je to noha švihová) v tomto šetření, mezi pravorukými dětmi bylo i 82,3 % pravonohých, zatímco ve skupině levorukých a nevyhraněných byla tato shoda v 76,3 %, tak při sledování čistých levorukých bylo pouze 52,6 % levonohých⁸.

Právě v tomto okamžiku narážíme na zásadní problém celé problematiky, jehož podstatou je to, že badatelé se zatím nejsou schopni sjednotit na metodice zkoumání a s tím spojeném pojmosloví a že snaží hledat lateralitu stejnou cestou jako při určení hlavní ruky.

Naši Sovák a Matějček a jejich následovníci přisuzují nohám úlohu „švihovou a odrazovou“⁹, přičemž noha „švihová“ je pro ně noha hlavní. Toto pojetí je tedy přenesením pojetí koncepce rozdělení úloh ruky na „ruku vedoucí“ a „ruku druhou“. To ovšem zavádí celé pojetí do slepé uličky, protože při analýze pohybů velmi rychle zjistíme, že v různých pohybových situacích intuitivně ruka koordinuje s jednou, nebo druhou nohou, ale ne vždy s tou stejnou.

Problém je tedy v tom, že takové zkoušky neberou v potaz profit celkového pohybu, jehož cílem je to, čeho chce člověk dosáhnout, a zaměřují se tedy jen na jednu část pohybu z celé pohybové situace, Problém je tedy v tom, že v na první pohled stejné pohybové situaci může chtít člověk dosáhnout úplně něčeho jiného, k čemuž musí upřednostnit „nohu druhou“. Dalšími důvody, které ho vedle dosažení pohybového profitu vedou, mohou být i různá přijetí kulturních vzorů, například při společenském tanci, pořadové přípravě, nebo přizpůsobení se konstrukci strojů, jako jsou jízdní kolo, nožní páky v automobilu, a v dalších obslužných situacích.

Takto v pojetí nohy švihové a odrazové může být lateralita nohy posouzena zcela chybně – takovým příkladem nám může být nasedání na jízdní kolo a jeho rozjezd. Levonohý má totiž tendenci se postavit na pravou nohu, levou přehodit přes rám kola a do pedálu při rozjezdu našlápnout levou nohou – podle Sováka a Matějčka by tak levá noha byla švihová. Levák však rychle pozná, že rozjezd je mnohem snazší, když se rozjíždí přes šlápnutí do pravého pedálu, protože energie nohy je lépe zužitkována na té straně kola, kde je ozubené převodní kolo, řetěz a přehazovačka, protože jinak by byla zeslabena zkřížením osy šlapadla. Na základě takovéto opakované zkušenosti pak levonohý může k rozjezdu raději využívat svou nohu pravou, přičemž jeho pozorováním by takto byla určena opačná lateralita nohy.

26/2/2025

2. Překresleno podle obrázku Leonarda da Vinci; https://cs.wikipedia.org/wiki/Vitruviánský_muž/media/Soubor:Da_Vinci_Vitruve_Luc_Viatour.jpg; staženo 11. 1. 2022

3. Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, str. 38-52

4. Matějček, Zdeněk; Žlab Zdeněk: Zkouška laterality, Psychodiagnostické a didaktické testy, Bratislava, 1972

5. Drnková-Pavlíková-Pavlíková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, ISBN 80-201-0113-6

6. tamtéž, str. 50

7. tamtéž, str. 51

8. tamtéž, str. 50-51

9. Sovák, Miloš: Výchovné problémy leváctví, SPN, Praha, 1960, str. 48-49

Rozdělení populace podle rukovosti a pohlaví v poměru leváků a levaček v soutěži WTA a ATP v letech 2000-2020, resp. 2021 a 2022. Podíl nohovosti u populace je zpracován podle procentuálního modelu z výzkumu Drnkové-Pavlíkové a Syllabové¹⁰.

Preference nohy se může podle potřeby přizpůsobovat účelům, které vyplývají z vůle k dosažení velmi rozmanitých cílů, které nás životem provázejí. Z tohoto pohledu je význam a pojetí laterality ruky a nohy skutečně jiné.

Samotné údaje o rozdělení populace podle hlavní nohy je proto potřeba brát s velkou dávkou opatrnosti, protože výzkumy laterality se dělají v zahraniční i u nás velmi málokdy, a převážně navíc na malých skupinách, podle rozdílných metodických postupů, jak je vidět z předchozích příkladů, což může výsledky značně zkreslovat.

Zároveň tu platí, že člověk, a zejména levák, se během svého života neustále přicvičuje světu praváků a přejímá tak jejich pohyby, až si po letech není sám jist svou původní intuitivní přirozeností. A právě to je také jeden z důvodů, proč jsou výsledky průzkumů tak značně rozdílné – vycházejí totiž z konkrétní skladby vybraných činností a také věkové kategorie zkoumaných, kdy zejména dospělí ve vyšším věku nejsou schopni zpětně identifikovat, co bylo kdysi jejich pravou podstatou a co si přisvojili ze světa praváků.

Zatím nezbývá než přijmout fakt, že nějaká, a to podle prostého pozorování podstatná skupina leváků i praváků, neshodnou lateralitu ruky a nohy má, a doufat, že se v budoucnu objeví větší porozumění identifikaci laterální nohy a také mnohem objektivnější průzkumy.

Nesoulad mezi vedoucí rukou a nohou vnáší do pojmenovávání pohybových aktivit zmatek, protože přirozený jazyk v této situaci náhle selhává. Tradiční označení levák, nebo pravák se totiž pak projevuje v různých sportech, ale i jen v běžných pohybových situacích značně nestandardně, protože závisí přímo na tom, jestli je struktura pohybů prvotně postavena na ruce a noze, a také tak, jak to velmi často zcela po svém chápou jednotlivé sporty.

Značný zmatek toho, kdo je levák a pravák, přinášejí sporty, které zacházejí s těmito pojmy zcela podle jiných kritérií – například v hokeji se neřídí lateralitou obecnou, ale tím, z které strany těla střela vychází. Pojmem levák je pak označen hokejista, který je mimo tento sport typickým pravákem¹¹, což některým sportovcům samotným osobně neladí s vlastní laterální sebeidentifikací určenou podle vedoucí ruky.

Právě pro úplnost celého problému je potřeba připomenout, že „třetí“ laterální skupina, tzv. ambidextři, která je také početně nezanedbatelnou skupinou, se takto může projevovat ještě rozmanitěji, protože i ve stejné činnosti může preferovat jednou tu, podruhé onu končetinu či oko.

U každé pohybové aktivity, a zejména sportu, je nezbytné určit, jestli základem celkového pohybu je ruka, nebo noha, tedy která končetina nebo orgán je ten, který přináší profit pohybu, protože ostatní se mu podřizují.

Profit pohybu může vycházet například i z oka – v případě střelby z luku, kuše nebo z palných zbraní s miřidly je nejdůležitější právě lateralita oka, popřípadě samotná kvalita oka. Za hlavní oko většinou považujeme to, které má lepší dispozice pro zaměřování¹² – je samozřejmě přirozenější ukázat na něco prstem své vedoucí ruky a mít zároveň možnost to zaměřit. Pokud máme vedoucí ruku i nohu levou, ale naším zaměřova-cím okem je oko pravé, celá pohybová situace při střílení je rázem jiná.

Zaměřovací pravé oko nás totiž donutí držet v rukou zbraň jako pravák a následně tedy i stát nebo klečet jako pravák. Celý pohybový vzorec střelce bude tedy vypadat, jako kdyby ho vykonával pravák – přesto budete-li se takového střelce ptát, bude tvrdit, že je přece levák, a z hlediska svého celkového sebehodnocení bude mít ze svého pohledu pravdu. Přirozený jazyk se v laické identifikaci totiž přednostně opírá o používanou hlavní ruku, a tak v mnoha takovýchto případech dochází k významovým posunům.

Lidé pak tento pojmoslovný oříšek většinou řeší tím, že říkají „jsem pravák, ale když lyžuji, tak se mi lépe zatáčí doprava jako levákům“ nebo „jsem levák, ale bruslím na pravou nohu“. Mnohdy ale více světla do věci tímto způsobem nepřinesou, protože když jednoznačně pravoruký využívá svou nohu navíc v různých sportech ambidextrálně, je laterální identifikace značně složitá.

Jak je vidět, pokud se do určování i pojmenování laterality ponoříme hlouběji, je problematika rázem mnohem složitější, než jak ji předkládají a vysvětlují tradiční pedagogicko-psychologické vědy. Ty se totiž lateralitou a jejím stanovováním zabývají jen do té míry, jakou ji potřebuje běžný provoz ve školství, což ve výsledku představuje především úsilí o stanovení laterality ruky, kterou má dítě ve škole psát. Podrobnější laterální profil se z tohoto důvodu provádí podle potřeby u dětí s tzv. zkříženou lateralitou vedoucí ruky a oka.

Hlubší určení laterality je z hlediska běžného chodu školy vnímáno jako okrajové, takže o podrobnější zkoumání této problematiky ztrácejí pedagogické vědy zájem, a tak pokud jsou otázky laterality pro jednotlivé sporty důležité, musí si metody určení a práci s lateralitovou najít samy.