Archeologie a počet leváků

Psychologie a pedagogika zkoumá leváctví jako fenomén systematicky poměrně krátkou dobu – první vědecký zájem o to, kdo vlastně levák je a jakou část populace leváci tvoří, pochází z období druhé poloviny 19. století. Vnímání a sledování leváků v různých oborech lidských činností přichází spíše až v období po druhé světové válce v souvislosti se zvýšeným zájmem o skupiny lidí, kteří se něčím od typologického člověka - praváka, tak jak ho po dlouhou dobu chápala lidská společnost, ale i vědy, v některých parametrech odlišují.

Na leváky, jako na specifickou skupinu, začali jako jedni z prvních nahlížet učitelé elementaristé, když zjistili, že převádění malých leváků na ruku pravou při psaní se na mnohých z nich neblaze podepsalo, ale zajímat se postupně začali i výrobci nářadí a nástrojů a také výrobci zbraní. Zkoumání leváků bylo umocněno i tím, že průmyslová výroba 19. století začala výrazně směřovat k masové produkci tvarově vlídných výrobků pro praváky, ale při tom se však zároveň ukázalo, že čím více jsou věci ergonomicky tvarované právě jen pro praváky, tím více jsou nepraktické, až nepoužitelné, pokud s nimi člověk má zacházet levou rukou.

Teprve to vyvolalo řadu otázek, kdo vlastně leváci jsou, kolik jich je a jak se s nimi v převažující pravoruké společnosti vyrovnat, což zase spustilo zájem o to, jak se měly věci v minulosti. To rozšířilo i pohled historických věd, zejména dějin hmotné kultury, směrem k identifikaci věcí denní potřeby i nástrojů z hlediska jejich užívání pravákem či levákem.

V první řadě je potřeba říct, že archeologické nálezy většinou nejsou podrobovány zkoumání, které se týká případné laterality jejich uživatelů, ale označení levý, pravý, pravotočivý a levotočivý je převážně popsáním tvaru věci bez laterálně uživatelských vazeb. Někteří archeologové a správci muzejních sbírek jsou dnes už ochotni a schopni při popisu a hodnocení archiválií přemýšlet o jejich původním laterálním uspořádání, a když si někdo náhodou všimne skutečného nástroje pro leváky, vznikne z toho rozhodně zajímavá mediální zpráva, která postupně obletí svět – pro nás ale bez vypovídající statistické hodnoty.

Dá se určit, že nějaké nářadí bylo vyrobeno přímo pro leváka nebo že je levák používal? Řada nástrojů prostě v sobě už takovouto informaci v sobě nese – například z profilu železných srpů nebo tesařských sekyr, se dá zjistit, jestli byly tvarovány přímo pro pravou, nebo levou ruku. Jiným případem jsou i některé stranově neutrální nástroje, jako jsou například kamenné sekeromlaty¹, z jejichž opotřebení se dá rozpoznat, kterou rukou se jimi vedly údery. Při práci totiž člověk drží nástroj v ruce vedoucí, v případě souhry obou rukou vykonává vedoucí ruka činnost důležitější, ale svou roli může hrát i to, jak člověk stojí a jakým směrem se při práci musí pootáčet nebo pohybovat.

Při posuzování toho, jak co kdo dělá, si musíme dát pozor i na to, že přehazování nástrojů z ruky do ruky, například rýče nebo hrábí, či střídání nohou při práci, a třeba i následné opotřebení nástroje, nemusí vypovídat o laterální nevyhraněnosti, ale jen to, že to je řešení únavy a bolesti končetin vyrovnáním pohybů, tedy jen pouhou kompenzací momentální stranové zátěže.

Od nejstarších dob lidé vyráběli nástroje převážně sami pro sebe, a přestože si je leváci pro sebe určitě vyráběli také nebo si je vyrábět nechávali, je výskyt viditelně levostranných nástrojů a nářadí poměrně malý. Nejrozšířenější běžně používané druhy zemědělského i domácího nářadí vyrobené v domácích podmínkách byly většinou ze dřeva, a tak se takové nástroje zachovaly zřídka. Navíc levostranný nástroj byl po smrti majitele pravákům k ničemu, takže lze předpokládat, že nebyl obnovován, ale spíše byl pro svou nepoužitelnost prostě zlikvidován.

Ke zkoumání nám tak občas zůstávají nástroje a zbraně z kamene, v příhodných podmínkách i z kostí a paroží, ale z historicky mladších dob i z kovů. Takové si však mohly dovolit jen vyšší společenské vrstvy – a právě zde také nevíme, do jaké míry z náboženských nebo společenských důvodů v nich bylo být levákem skutečně nepříhodné a do jaké míry to bylo v takových rodinách tolerováno, nebo dokonce i akceptováno. Ostatně leváctví řady příslušníků anglické vládnoucí rodiny bylo také jedním z důvodů vzniku zájmu o leváctví a také odrazový můstek pro jeho společenské přijetí.

Jinou neznámou může být i to, že praváci si mnohdy sami pro sebe vyrobili účelový nástroj pro levou ruku proto, že v některých situacích je potřeba ji použít vzhledem ke konstrukci zařízení, například při utahování šroubů uvnitř stroje, kde to prostě pravou rukou z nějakých důvodů nejde. V takovém případě je pravák schopen si přicvičit levou ruku a pohyby postupně zautomatizovat k dokonalosti. To samozřejmě platí například i pro tzv. nepravé leváky, kteří se stanou „leváky“ jen z nutnosti, protože utrpěli vážný úraz, nebo dokonce ztrátu pravé končetiny a kteří si pro sebe nechali vyrobit nástroj pro leváka.

Zcela jiná etapa vývoje nastala s rozvojem specializace ve středověkých řemeslných oborech a v počínajícím novověkém průmyslu, který nasměroval využívání pravostranných nástrojů na několik století v podstatě definitivně. Tehdy totiž výrobně složité a drahé nástroje, ale i zbraně dostávaly pravostrannou podobu, protože v rodinách se pro udržení rodinné tradice obživy v řemeslech začaly prostě důsledně dědit. V této nové situaci byl levostranný nástroj v podstatě zbytečnou investicí a levák si nemohl dovolit z této posloupnosti vybočit.

Navíc řada řemeslných oborů už ve starověku a v pozdějším středověku zavazovala členy cechů k jednoznačnému dodržování tradice nejen v pracovních postupech, ale i v uspořádání pracoviště a v dalších zvyklostech, které se předávaly jako součást zasvěcení v oboru.

Celý tento proces byl završen tím, že průmyslová výroba 19. století potřebovala typologického dělníka, který je v každém okamžiku jako „přívěsek stroje“ zcela nahraditelný dělníkem jiným, ale úplně stejně vyškoleným. Není potřeba vysvětlovat, že tím kdykoliv nahraditelným pracovníkem byl univerzální pravák a že leváctví muselo v těchto ohledech jít zcela stranou. Podobný proces probíhal už dávno i v armádě, mezi úředníky při psaní rukou, ale i mezi profesionálními hudebníky ve velkých tělesech, kde všude převládá pravoruká jednota v podstatě dodnes, a samozřejmě i v dalších provázaně organizovaných povoláních.

Vraťme se tedy k našemu tématu této kapitoly – je podle zachovaných, a třeba i dobře interpretovaných informací možné odvodit počet leváků, kteří žili někdy v dobách minulých? Odpověď na tuto otázku se začíná rýsovat docela zřetelně – nedá! Výskyt nálezů, které dokladují jejich používání levákem, je náhodný a netvoří statisticky uzavřené skupiny jevů, z nichž by se poměr levorukých a pravorukých teprve dal odvodit, navíc bez konkrétních historicky podložených informací nejde vždy nástroj pro leváka spojovat s levákem.

Podle dílenského nářadí, a třeba i kompletně zachovaných řemeslných dílen, se nedá vysoudit, kolik leváků v minulosti žilo – jediné, co víme je, že i v těchto dobách leváci žili, ale že jejich počet konkurovat pravákům nemohl. I v dnešní moderní době evidence obyvatelstva a všelijakých průzkumů se počet leváků v populaci pouze odhaduje zejména podle parametru psaní levou rukou, tedy podle tzv. rukovosti.

Ruka, kterou člověk píše, je totiž sice snadno zaznamenatelný rozlišovací znak, který je na první pohled viditelný a zjistitelný v každé školní třídě. Přestože takový průzkum v uzavřených statistických skupinách mohla udělat i osoba v této oblasti nepoučená, vzhledem k tomu, že leváci ze společenských důvodů psát levou rukou do druhé poloviny 20. století nemohli, nikdo nemohl takový parametr sledovat, a navíc to ani nikoho nezajímalo.

Zjistit věrohodné informace o celkovém laterálním obrazu populace, je však i dnes z různých důvodů složité, a tak ostatní tři parametry, které spoluvytvářejí celkovou lateralitu v populaci, tedy nohovost, okovost a sluchovost, nebudeme přesněji znát ani v nejbližší budoucnosti.

Vzhledem k tomu, že v minulosti ještě nedávné bylo leváctví vnímáno jako něco nepřirozeného, nepříhodného, až nepřijatelného, je jasné, že leváci se tím nechlubili a že rodiny vedly leváka spíše k tomu, aby se v oficiální situacích na veřejnosti i při práci projevoval jako pravák. Doby minulé netolerovaly leváky v jejich přirozených laterálních projevech v řadě společenskýcha a náboženských zvyklostech. Nakonec situaci leváků násilně převáděných na pravou ruku při psaní a dopady, které to na nich zanechalo, jsou v odborné literatuře dostatečně popsány, stejně jako by o nich mohli vyprávět ti, kteří do škol vstupovali ještě před koncem šedesátých let minulého století – pamětníků s trvalými následky je mezi námi ještě dost.

Zdobené čínské nůžky z doby dynastie Tang (618-907)

Současné čínské nůžky na odstřihávání nití a párání švů vyrobené v Číně

Nůžky s čepem (zkříženými noži) určené na různé práce v domácnosti (všechny nůžky kromě jedněch jsou pro praváky - poznáte nůžky pro leváky?)

Rodiče občas svým dětem vyhrožují, že jim "zastřihnou křidélka" - původ tohoto rčení zřejmě pochází ze zemědělství, kdy se slepicím skutečně zastřihovala křídla, aby z domácího hospodářství neulétaly. Ale jak je vidět z následujícího obrazu, všechno může být jinak...

Pierre Mignard (1610 - 1695) Time Clipping Cupids Wings 1694

odkazy na zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Scissors_china.jpg