Od sekeromlatu k současnému nářadí

Pomineme-li vývojově starší pěstní klíny, pak nejstarším a pravděpodobně také nejrozšířenějším kamenným nástrojem, u kterého jsou poměrně snadno identifikovatelné znaky používání levou nebo pravou rukou, je tzv. sekeromlat. Tento nástroj bychom dnes pravděpodobně nazvali současnou češtinou „sekerokladivem“, protože když je nasazen na dřevěném topůrku, plní z jedné strany funkci kladiva a sekyry ze strany druhé. Sekeromlat byl velmi oblíbeným a osvědčeným pracovním nástrojem, který se běžně používal ještě v dobách středověkých, a tak pozůstatků silně opotřebovaných, rozlámaných, a tím i nepotřebných sekeromlatů je od nejstarších dob až po relativně nedávnou minulost dost a dost.

Rekonstrukce způsobu vrtání sekeromlatu lukovým vrtákem².

Čím je však sekeromlat z hlediska našeho zkoumání laterality tak zajímavý? Především tím, že z opotřebení jeho úderové plochy na kladivové straně se dá odvodit, kterou rukou byl sekeromlat při úderech držen. Hlava nástroje má otvor, do kterého se dalo vsadit topůrko jen z jedné strany, a pokud byl otvor pro nasazení topůrka kamenného nástroje vyvrtán vrtěním duté kosti nebo dřevěným dříkem pouze z jedné strany, pak výsledný otvor nebyl válcový, ale naopak více či méně kónický. Na topůrko pak byl tedy sekeromlat nasazen z širšího konce otvoru, a tak je jasné, kde je horní a dolní část celého nástroje.

Sekeromlaty nalézané při archeologických výzkumech samozřejmě topůrko ze dřeva už nemají, ale podle opotřebování zadní tupé strany sekeromlatu se dá určit, kterou rukou byl jako kladivo dlouhodobě používán. Při jeho používání se dlouhodobě prováděnými údery jeho zadní tupá část z jedné strany opotřebovávala mnohem více než z druhé. Přesto i tak je potřeba přistoupit k rozlišení horní a dolní strany velmi opatrně, protože sekeromlat mohl být nasazen jinak, nebo proto, že samo vrtání se postupně zpřesňovalo a umožnilo vyrobit pravidelný otvor, z něhož se nepozná, jak byl nástroj na topůrko nasazen.

Přes to všechno je to příležitost potvrdit alespoň to, že leváci v dávnějších dobách existovali – o jejich počtu se však o mnoho více nedozvíme, protože zde, jak už bylo řečeno, nepracujeme se statisticky uzavřeným souborem, z něhož teprve může počet praváků a leváků vyplynout.

Údery sekeromlatem při opracovávání kamene; opotřebení sekeromlatu v rukou leváka (horní strana s ostřeji zakončeným otvorem a dolní strana s otvorem širším). Sekeromlat z tmavě šedého pískovce z naleziště Mye Loch, Stoneykirk, Wigtownshire ve Skotsku³, na kterém je vidět širší dolní otvor a užší horní otvor.

Při pátrání v dostupné fotodokumentaci různých muzejních sbírek naši pozornost rychle upoutá to, že většina sekeromlatů je pravostranných, což by naznačovalo alespoň řádový nepoměr mezi oběma laterálními skupinami ve prospěch praváků.

Možná se takové zjištění na první pohled nezdá moc významné, přesto to otevírá pohled do praktického života a mezigeneračního sdílení zkušeností v nejstarší minulosti, která se promítá i do současnosti, a také naznačuje řešení letitého vědeckého sporu, který se týká početního nepoměru mezi praváky a leváky.

Nejvíce rozšířená koncepce příčiny toho, že v populaci jsou dvě laterální skupiny, je odvozována od genetické nebo vývojové koncepce, které početní nepoměr mezi praváky a leváky přisuzuje k dnes ještě nedostatečně neprozkoumaným, a tak zatím málo známým genetickým dispozicím, které nakonec určí, jestli se dítě narodí už jako pravák nebo levák, nebo se přirozeným vývojem v průběhu raného období dítě k jednomu principu taktéž ze zatím neznámých důvodů prostě přichýlí.

Pomineme-li dnes již vyvrácené historické teorie o vyvolenosti nebo zatracení, matky a dítěte nebo bojovníka s mečem a další, druhé živé pojetí vychází z toho, že praváků i leváků se v minulosti rodilo přibližně stejně, stejně jako se leváků podle této koncepce rodí i dnes. Vysvětlení pak směřuje k tomu, že vlivem dominantnější pravoruké společnosti se levoruká polovina musela proti své vůli přizpůsobovat potřebám pravostranného světa, a dodnes tak i musí. Tomuto společenskému pravostrannému tlaku odolají jen ti nejsilnější leváci, kterých je v dnešních moderních tolerantních společnostech většinou kolem 10-13 % z původní skupiny. Číselné vyjádření „tvr-dých, nepoddajných leváků“ pak je odvozeno podle rukovosti při psaní, což je celkem snadno zjistitelný parametr, protože je vidět na první pohled zejména ve školách, kde je navíc možno rovnou pracovat se školními třídami a celými školami jako uzavřenými statistickými skupinami.

Tuto koncepci⁴ naznačil už švýcarský přírodovědec Paul Sarasin, který ji veřejnosti představil už v roce 1918⁵ a která má své příznivce zejména v německy mluvících zemích dodnes. Z tohoto předpokladu pak německá sinistrologie už přes půl století v klinické praxi pracuje s tím, že poměrně značná část populace „měkkých leváků“ ve skutečnosti žije proti své laterální přirozenosti, třebaže o tom neví, nebo si to prostě nepřipouští, což takovým levákům přináší celoživotní nejistotu a další psychické i zdravotní potíže, které je potřeba odstraňovat a napravovat, a v tomto ohledu také proti pravákům bojovat.

Vyškolení psychoterapeuti pak nabízejí kurzy přeškolování na dominantní ruku, u nás nazývané přepólování⁶, v nichž nejdříve provedou zkoušku laterality, identifikují leváky v dětství převedené na pravou ruku, ale i leváky skryté, a přeškolí je v řízeném procesu na správnou, v tomto případě na levou ruku a stranu, a tak je vrátí zpět k jejich původní laterální přirozenosti (podrobněji v kapitole Left handers day a organizace leváků).

Zde je potřebné připomenout, že z tohoto pojetí rozdělení populace vycházel i náš zakladatel nauky o leváctví a autor mnoha příruček pro veřejnost i učitele, profesor Miloš Sovák a přes něj přebírali toto pojetí i někteří další naši speciální pedagogové⁷.

Jak je vidět, témat ke zkoumání je v této oblasti pořád ještě docela mnoho a nejsou to jen otázky teoretické, protože zasahují bezprostředně do osudů skutečných lidí.

22. 2. 2023