Nevýhody horního způsobu psaní

Právě proto, že leváci se musí v psaní tak jako tak přizpůsobovat písmu pro praváky, ani horní psaní jim není ve všem vstřícné. Jednou z nevýhod horního způsobu psaní je to, že neumožňuje psát u svislých ploch, tedy na školních tabulích nebo flipchartech, ať už křídou nebo fixem – zde se prostě horní pozice psaní použít nedá, anebo jen velmi obtížně. Horní leváci jsou v nevýhodě, protože musí psát rukou z dolní pozice v úrovni hrudi nebo očí od boku směrem přes osu těla, na což si musí zvykat, protože to nemají zažité ze psaní do sešitů. Psaní na tabuli z dolní pozice je motoricky nevýhodné a špatně koordinovatelné, takže takovéto výsledky psaní nemusí odpovídat výkonům, na které je učitel od žáka zvyklý, když kreslí nebo píše do sešitu vsedě.

Horní leváci si však na psaní na tabuli z dolní pozice postupně zvyknou, někteří se však i přesto pokoušejí přenášet svůj způsob psaní na tabuli z horní pozice v případě, že jsou vyššího vzrůstu nebo že se tabule dá stáhnout velmi nízko. Charakteristické je, že písmo leváků je většinou méně úhledné, z hlediska sklonu často rozvrácené a nevyvážené výškou i v proporcích. Učitelé praktici to vědí, přijímají a hodnotí levákův písemný projev na svislých plochách s větší citlivostí, nebo jej nehodnotí vůbec. Pedagogickým uměním učitele je rozdíly v možnostech psaní na svislé plochy a do sešitu rozeznat a případnou horší úpravu správně hodnotit.

Psaní na svislé plochy chápe většina metodiků jako metodu, jak zabránit, popř. odnaučit, psaní horním způsobem ty leváky, kteří tak píší vsedě u stolu⁵⁸. Tato metoda odnaučování je však velmi málo účinná, protože psaní na svislých plochách vyžaduje jinou koordinaci pohybů, které vycházejí spíše z paže než z ruky, a tak jsou takto získané návyky při psaní na svislých plochách na psaní do sešitu málo přenosné, nebo jsou spíše nepřenosné vůbec. Navíc, jak už bylo řečeno, horní leváci se stejně z praktických provozních důvodů musí naučit psát na tabuli z dolní pozice, ale když se vrátí do lavice, pokračují horním psaním, protože oba způsoby psaní vnímají jako přísně účelové a zásadě nezaměnitelné.

Princip preventivního grafomotorického cvičení pro nácvik a upevnění psaní z dolní pozice nácvikem u tabule i v sešitu.

S tím, že řada takových návyků je nepřenosná, musí počítat tzv. přípravná nebo opravná grafomotorická cvičení – z tohoto hlediska pohledu je metodicky zcela neprozkoumán koncept tzv. grafomotorických kurzů v oblasti práce s leváky, u nichž není zcela jasné, na co vlastně malé leváky připravuje. Pokud jsou prvotně vedeni k uvolňování a procvičování ruky, pak by přípravné cviky měly být uskutečňovány stranově obráceně ve shodě s přirozenými pohyby leváka, ale pokud jsou chápány jako příprava na samotné psaní, pak je nutné je procvičovat ve shodě s praváky kvůli směrovosti psaní. Mnohokrát však bylo zaznamenáno, že pokud leváci ne-zvládnou převrácení pohybu z fáze nácviku uvolňování do psaní, jejich původní obtíže nejsou odstraněny, ale naopak dochází k jejich celkovému zhoršení.

Se stejným problémem se potýkají i sami učitelé leváci, a tak ani jejich písemný projev nemusí být příkladný. Ve zcela specifické situaci se nachází učitel elementarista levák, který písmo přímo vyučuje – protože vede ke psaní praváky i leváky současně, je vhodné, aby se pro demonstrativní účely výuky naučil psát i pravou rukou.

Jak vyplývá ze zkušenosti řady učitelů, kteří se v dospělosti učili psát druhou rukou, taková nová zkušenost už nepřináší obtíže, které jsou popisovány při převádění malých leváků na ruku pravou. Navíc když učitel elementarista ví, jaké případné příznaky příliš rychlého postupu takového nácviku na sobě může pozorovat, může si jednotlivé kroky vlastního nácviku citlivě dávkovat a časovat – přesto je třeba být opatrný

Naučit se psát druhou rukou pro demonstrativní účely ve výuce je zodpovědné a slušné vzhledem k malým pravákům, ale takové zkušenosti by měl mít i učitel pravák vůči levákům. Učitel elementarista levák však musí dobře identifikovat svou metodu psaní a zvážit, zda sám není nositelem nepraktických návyků, které by mohl přenášet na své žáky – a pak před žáky psát tak, jak očekává od nich⁵⁹.

Co říci k této podkapitole závěrem? Snad jen to, že v odborné literatuře často uváděnou kritikou horního psaní jsou argumenty zdravotní, které zdůrazňují obavy z toho, že leváci sedí jinak, než je obvyklé u praváků, a z toho, že vytáčejí ruku nad řádek. Přestože tyto argumenty zaznívají celá desetiletí, žádné srovnávací výzkumy, které by zobrazily případné zdravotní obtíže způsobené horním psaním ve srovnání se skupinou dolních leváků nebo praváků, však neexistují.

Dospělí leváci, kteří z horní pozice píší od dětství, žádné zdravotní obtíže, které by vycházely z psaní levou rukou z horní pozice, nezmiňují například na rozdíl od následků z dlouhodobé práce s počítačem, což se ostatně týká všech, leváků i praváků. Na tomto místě je potřeba ještě připomenout, že rukou z horní pozice píše dnes i poměrně velká část praváků, jak již bylo vysvětleno v předcházející kapitole o úchopech i o písmu.