Školní vzor písma

Česká školní předloha písma se v průběhu konce 19. století a na počátku 20. století měnila se změnou psacích potřeb, místo husího brku se širokou špičkou se začalo používat pero ocelové s úzkou špičkou a písmo tak zeštíhlelo, zúžilo se a opustilo stínování.

Husí brk umožňuje pomalejší stínované psaní, často se musí namáčet do inkoustu a životnost brku je malá.

Ocelové pero nahradilo husí brk - psaní se zrychlilo, prodloužila se životnost psacího prostředku, bylo omezeno stínování.

Novému písmu už chyběla kaligrafická ornamentálnost profesionálních písařů 18. a 19. století, zato získalo úspornost v tazích a stalo se jednodušší na zvládnutí. To odpovídalo požadavku doby, protože v 19. století byl vytyčen požadavek všeobecné plošné gramotnosti, a tak školní písmo bylo postupně zjednodušováno, aby ho mohlo zvládnout co nejvíce lidí. Pravidelná docházka do školy alespoň v několika nejnižších ročnících školy umožnila, aby přes několik generací uměla psát v době mezi světovými válkami už téměř celé populace. Tomu pomohly i další zásadní úpravy písma 1930, 1932, a později i v roce 1954. Zatím poslední úpravy spojitého písma proběhly v letech devadesátých, ale hlavní tvary, i přes odchylky u jednotlivých písmen, zůstaly. Proces zjednodušování písma však postupuje dál a do školního prostředí vstoupilo písmo nespojité - ale o tom až později.

Vývoj české předlohy školního písma mezi lety 1849 - 1954.

Školní vzor písma to nemá jednoduché, protože se ocitá v průsečíku protichůdných požadavků - každý si totiž školní písmo představuje jinak a také něco jiného od něj očekává. Dalo by se říci, že vzor školního písma je tedy společenským kompromisem mezi tradicionalismem a prováděním nutných změn, aby se psaní rukou ve školách udrželo jako životaschopné a praktické vzhledem k požadavkům a možnostem nastupujících žáků a potřeb školní výuky. Učitelé a úředníci všeho druhu usilují o jeho jednoduchost, jednoznačnost a o to, aby se každý člověk mohl snadno naučit psát a tuto podobu písma si udržel po celý život, jinými slovy, aby byla zajištěna co největší čitelnost rukopisných textů u co největší části společnosti. Grafologům naopak vyhovuje, když se v rukopisu projevuje co nejvíce výrazných individuálních odchylek, což je nakonec také předmětem jejich zkoumání, aby z nich mohli vyvozovat povahové vlastnosti pisatele. Písmomalíři a typografové školní písmo, zejména v době jeho zjednodušování v době 19. století považovali školní písmo za úpadek svého řemesla, což bylo to způsobeno koneckonců mimo jiné i tím, že profesionálním úředním písařům spolu se zaváděním psacího stroje vzala práci, a tím i vážnost. Ale jsou tu i experimentátoři, propagátoři cizích vzorů a v poslední době i ti, kteří jsou přesvědčeni, že psaní rukou je v současné době anachronismus a že rukopis bude vbrzku nahrazen tištěnou podobou z počítače.

Vzor školního písma ze Slabikáře pro 1. třídu základní školy, SPN, Praha, 1967, str. 121.

Aby nedocházelo k pojmoslovným zmatkům, je potřeba si i uvědomit, že už celé jedno století se ve škole nevyučuje "krasopis", i když v paměři národa je tento pojem spojen s hodinami nácviku psaní (úplně nejstarší generace si je skutečně pamatují pod již tehdy přežívajícím názvem "krasopis", i když už i tehdy se nazýval "psaní"). Jinými slovy - školní výuka už dlouho neusiluje o krasopisné psaní, ale o přesné dodržování školního vzoru. A jak jsme si vysvětlili, školní vzor písma není totéž co krasopisné (čímž se často myslí "kaligrafické") psaní. Jak se to ve školách samozřejmě daří, je otázka jiná.

O významu psaní rukou i dodržování vzoru školního písma by se dalo psát mnoho - podoba našeho školního písma má svou dlouhodobou národní tradici a stejně jako nás  spojuje náš živý jazyk, tak nás spojuje i podoba písma. Přes všechny technické vymoženosti, přes naše překotné životní tempo, by měl kultivovaný člověk dbát na to, aby i jeho rukopis jako nositel obsahu sdělení byl čitelný, protože tím dává najevo úctu nejen k sobě, ale především ke všem čtenářům, kterým své myšlenky sděluje.

Současný vzor psaného spojitého písma, Písanka pro 2. třídu základní školy, 1. díl, schválený MŠMTV ČR dne 24. 7. 2000.

Více než 140 000 učitelů základních, středních a dalších škol se doslova denně prokousává velkým množstvím žákovských rukopisů a z povahy své práce do nich musí proniknout, hodnotí tedy jejich obsah, opravuje pravopisné i stylistické chyby. Snem všech učitelů, ale nejen jich, je snadná čitelnost rukopisů, čím více totiž se rukopis blíží rukopisnému školnímu vzoru, tím je lépe čitelný. Stejně jako je konzervativní jazyk, protože udržuje kontinuitu národa mezi generacemi, je konzervativní i podoba písma.

Úkolem školy, tedy učitelů, je naučit děti psát co nejsnadněji a nejefektivněji tak, aby se žáci naučili zaznamenávat myšlenky svoje i cizí, a to i přesto, že se neustále snižují počty hodin nácviku samotného psaní. Znalost psaní si pak neseme až do smrti – jak jsme ovšem schopni s těmito nabytými dovednostmi nakládat v průběhu života, je jenom na nás. Rukopis se v průběhu života vyvíjí, ne všichni si udrží jemnou motoriku ruky z důvodů svého věku nebo charakteru práce, kterou celoživotně vykonávají, přesto ale pisatelé umí většinou dobře rozlišovat situace, v nichž psaní slouží k osobním poznámkám a kdy se jimi prezentují na veřejnosti.

*

Někdy bývá diskutována otázka, jestli společný vzor písma "nezplošťuje individualitu dítěte" a jestli a kdy přestat ještě pořád naléhat na školáky, aby vzor písma ve škole dodržovali, nebo je naopak nechat, aby "svou individualitu" mohli podobou písma projevit. Podíváme-li se na druhou část trivia, a to čtení a užívání mateřského jazyka, nikdo z nás nemá strach, že by obsah našeho jazykového sdělení nebyl individuální, i když tu jsou závazná jazyková pravidla – každý si podle svého uvážení vybírá lexikální, syntaktické, tvaroslovné a pravopisné prostředky, kterými svou tvář před světem odhaluje. Čím lépe si člověk osvojí slovní zásobu, pravidla tvorby a používání slov i pravopisu, které jsou pro nás stavebními kameny pro vyjádření našich pocitů i myšlenek, tím lépe může s jazykem zacházet. Vždyť spisovatelé i právníci, kteří váží slova na jemných vahách, musí znát co nejlépe co nejvíce zákoutí jazyka.

Analogicky se to týká i podoby rukopisu, pro prezentaci svou i svých myšlenek volíme papír a psací prostředek, musíme zvolit rozmístění písma, délku a vzdálenost řádků a v neposlední řadě i tvar a charakter písma. Přestože máme v paměti vzor písma školního, který jsme si osvojili v době školní docházky, výsledná podoba písemného projevu nese nesmazatelně naše individuální znaky, a to i přesto, že to někdy třeba i nechceme. Je obecně známo, že nejvíce individuálních znaků nese písmo psané v rychlosti, osobní poznámky a rukopisně vedené deníky – ale opravdu máme takovýto rukopis předkládat veřejnosti?

Odpověď na otázku, kdy přestat usilovat o dodržování vzoru písma, je jednoduchá: už nyní se nacházíme v době, kdy základy psaní rukou nejsou dostatečně zautomatizovány a kdy pod tlakem školní práce na 2. stupni ZŠ má značná část žáků obtíže psát rukou poznámky, slohy a písemky. To, že dnešní školáci takovéto tradiční požadavky nezvládají, většinou nevede k tomu, aby měli vůli se zdokonalit, ale naopak "jsou hledány cesty", jak se psaní rukou vyhnout zcela. Že "psaní rukou" není totéž co "vkládání" a že vytváří nástroj k rozvoji myšlení i paměti, je dnes už dostatečně jasné a jasné i je, že pokud školáci psát rukou z různých důvodů nebudou, ať chceme, či nechceme, v podmínkách "ochranitelského přístupu k dětem", to nutně změní i model vzdělání a samozřejmě také jeho výsledky. Nezbyde nám než postupně přehodnocovat výkony - od času na písemné práce, jakými jsou slohy nebo písemky, domácí úkoly, až po zcela jiné výsledky v matematice i formy vzdělávání. Že tyto věci v české pedagogice nikdo moc nezkoumá a na změny se nepřipravuje, je čtenářům znalým našeho školství celkem jasné.

*

Příběh školního vzoru písma má i další kapitolu - kolem let 2008-2011 se ve společnosti i ve školách rozběhla bouřlivá diskuze o vhodnosti/nevhodnosti nespojitého školního písma Comenia Script, jehož autorkou je grafička Radana Lencová. Na celospolečenskou debatu a volání ze škol nakonec zareagovalo i české ministerstvo školství a zadalo pracovnímu týmu pod vedením Radky Wildové, tehdejší děkanky Pedagogické fakulty UK, úkol, a to podrobit toto písmo zkoumání. Výsledky tohoto šetření (ke stažení dole na stránce) přijalo ministerstvo jako dostatečný argument pro možnost zavádět nespojité písmo do školní výuky, ale pouze jako alternativní školní písmo k písmu tradičnímu, tedy jednotažnému - spojitému. V některých národních pedagogikách evropských zemí se nespojité písmo v různých podobách používalo celá desetiletí, takže česká pedagogika nebyla zdaleka první, která se před podobným rozhodnutím ocitla.

Zavedení nespojitého písma do výuky na konkrétní základní škole však podléhá celé řadě podmínek (souhlas ředitele školy a rodičů vyučovaných žáků, znalost čtení spojitého rukopisu atd.). Tímto schváleným principem nespojitého písma se inspirovala další nakladatelství školních pomůcek a v současné době jsou ministerstvem schváleny už čtyři podoby nespojitého školního písma (Boj o špetku, str. 108-11).

Přesný počet dětí, které si při vstupu do školy a osvojují spojité a nespojité písmo, se na stránkách ministerstva neuvádí, ale předpokládá se, že spojité písmo se pořád vyučuje na většině českých škol. To však neznamená, že by nespojité písmo bylo v běžném životě na okraji zájmu uživatelů písma - podle dlouhodobějších průzkumů k nějaké individuální nápodobě nespojitého písma samovolně přecházejí už žáci 2. stupně ZŠ a na středních školách tak píší 3/4 studentů (výzkumy R. Lencové a I. Vodičky (Boj o špetku, str. 107).

Hlavním důvodem tohoto v podstatě masového přechodu k nespojitému písmu je průsečík několika procesů:

1. změna psacích prostředků, kdy tradiční psací prostředky (grafitová tužka, perko na násadce a pozdější pero plnicí) byly vytlačeny kuličkovými psacími prostředky (kuličková tužka, roller) a fixami (fixy na kreslení, linery s úzkým hrotem, popisovače a zvýrazňovače), kterými se spojité písmo píše mnohem obtížněji než nespojité,
2. úbytek jemné motoriky už několika generací dětí, která se nedostatečně vyvíjí proto, že je postavena na rozvoji motoriky hrubé - jak je obecně známo, současné děti obecně mají málo pohybu venku i na sportovištích a tam, kde není rozvinuta hrubá motorika, není možno na ni navazovat dostatečně rozvinutou motorikou jemnou,
3. ve vyšších ročnících 2. stupně ZŠ má současná škola (tedy učitelé různých vzdělávacích předmětů) poměrně malé, anebo dokonce žádné pravomocí trvat na školní podobě spojitého písma a odklon o ní klasifikovat; navíc učitelé píší kuličkovými prostředky také, takže i oni sami spojité písmo spontánně opustili,
4. z tohoto pohledu je jasné, že spojité písmo opustila velká část dospělé populace, tedy rodiče dětí, které se i v jejich očích "učí zbytečně těžkou variantu písma" (o důsledcích "ochranitelské pedagogiky", která zachvátila české školství už před dvaceti lety, se zde nechci ani zmiňovat),
5. a jsou tu tlaky další - přemíra tištěného písma všude kolem nás, zkušenost s vkládáním písma do mobilních telefonů a počítačů, kde se používá písmo tištěné - nespojité,
6. proti psaní rukou začínají vystupovat někteří "reformátoři" a argumentují, že když oni jako dospělí psát rukou nepotřebují, tak to nepotřebují ani děti dnes... To, že řada dospělých dnes rukou nepíše a do digitálního světa jen vkládá, to se rozporovat nedá - jenže sami své vzdělání, tedy své myšlení a ovládání mateřštiny, v dětství postavili na psaní rukou. Dnes je už dostatečně dobře známo, že ten, kdo do určitého věku rukou nepíše, si hůře osvojí jazyk, hůře rozumí významům, hůře myslí, což se nakonec projeví v jiných oblastech, jako je matematika a další logické předměty, v porozumění přírodě, techniky i vztahů mezi lidmi.

Právě proto bychom neměli spojité písmo opouštět, a psaní rukou už vůbec ne - podle zahraničních průzkumů, ale i podle zkušeností našich učitelů víme, že pokud chceme nacvičit jemnou grafomotoriku v době, kdy to z různých důvodů ještě jde, měli bychom v nejnižších ročnících nacvičovat písmo spojité příslušnými psacími prostředky (grafitová tužka a plnicí pero) a teprve potom děti seznámit s písmem nespojitým. A teprve pak je nechat, aby si mohly vybrat, kdy budou psát jedním, nebo druhým písmem. Pokud ovšem začínáme psát písmem nespojitým, a to jasně prokazují právě zahraniční studie, spojité písmo se školáci už nikdy nenaučí - vzhledem k obecnému rozvoji psaní a podpoře jemné motoriky, které je důležitá i pro jiné životní činnosti, je to samozřejmě veliká ztráta.

Veřejnou diskusi o písmu Comenia Script, stejně jako popis písma najdete na:

https://diskuze.rvp.cz/viewtopic.php?f=101&t=3185

www.lencova.eu/cs/uvod/comenia_script/comenia_script_pismo

cs.wikipedia.org/wiki/Comenia_Script

2013; září 2016; duben 2020, červenec 2020, březen 2021