Spojité a nespojité psací písmo

V úvodu této kapitolky je potřeba poznamenat, že rukou psané písmo je pro každou společnost jakýmsi společným jmenovatelem podobně jako mateřský jazyk, že jeho změny probíhají poměrně pomalu, a to přes celé generace, a že rázné změny v charakteru písma nese velká část společnosti nelibě. To je celkem pochopitelné právě proto, že písmo, kterým píšeme a osobní rukopis, je i naší tváří. Zároveň právě proto, že rukopisné písmo dlouhodobě ovládáme a stalo se tak organickou součástí nás samých, připadá nám jeho systém přirozený, v zásadě praktický nebo alespoň dostatečný na to, aby se s písmem jen tak experimentovalo. Přesto je patrné, že písmo prožívalo od nejstarších dob celou řadu změn, které jsou poměrně dobře zaznamenány a dochovány, protože ve všech kulturách je tendence dlouhodobě uschovávat rukopisné a tištěné dokumenty. Mapovat proměny písma proto celkem není problém a tak odborné literatury na toto téma je poměrně mnoho - od populárně naučné až po detailní rozbory pro písmoznalce, typografy, archiváře a historiky.

Takto pojato celé téma vypadá poměrně idylicky, ale jen do té doby, než se přestaneme na písmo dívat jako na historické exponáty v muzeu - v tom okamžiku, kdy se začneme zajímat o to, proč taková podoba písma vznikla, jestli přinesla novou praktičnost a jakou a čím změna byla vyvolána, dostáváme se na velmi tenký informační a argumentační led. Na rozdíl od tištěného písma, které je už od jeho vzniku spojené s knihtiskařskou a písmolijeckou dílnou, u rukopisného písma, na kterém se podílely celé generace písařů, toho mnoho nevíme, také právě proto, že je vývojově mnohem starší.

V druhé polovině 20. století vstoupily školní systémy v Evropě do období zásadních změn rukopisného písma - dochází k postupnému přechodu od školních předloh spojitého písma k nějaké variantě nespojitého. V některých zemích se to děje skokově jednorázovým zavedením v rámci celého školského systému, někde postupně tím, že je rodičům nastupujících žáků umožněno s vybrat školu, kde se vyučuje jedno, nebo druhé písmo. Zároveň je ze strany státu postupně opouštěna představa, že školní, potažmo úřední rukopis má být alespoň v rámci jeho kompetencí unifikovaný - změna postoje i důvody, proč je k výběru celá řada podob písma je od argumentů o nahrazení ručního psaní stroji až po zdůvodnění související s právem se svobodně projevovat i v této oblasti, podobně třeba jako v oblékání, poměrně mnoho. Otázkou je, zda směsice takovýchto na první pohled nesourodých a různě vážných, někdy dokonce úplně malicherných důvodů dokáže vysvětlit všeobecnou erozi kdysi společně prožívaných a v praxi respektovaných pravidel psaní.

Nejméně zkoumanou oblastí je část, která popisuje a vysvětluje techniku psaní - je příznačné, že sice víme, jak vypadá písmo středověkých rukopisů, ale o písařské práci v tehdejší praxi máme jen povšechné informace. Je to dílem toho, že znalost psaní se předávala a dodnes předává jako zkušenost sdílená spolu pod osobním vedením učitele. Druhý důvod je v tom, že všechny vždy spíše zajímá výsledek psaní, tedy písmo a vytvořený text, než proces samotného psaní jako pracovní činnosti.

Spojité písmo

K charakteru různých u nás používaných školních předloh 19. a 20. století patří především to, že písmo je důsledně spojité, tzn. že jednotlivá písmena jsou spojována tzv. ligaturou  (z latinského - ligare „svázat“), která umožňuje úplně nebo téměř plynule pokračovat v psaní jednoho slova.

Spojování (vázání) písmen se vyvinulo z praktických důvodů - při používání  husího brku  nebo později ocelového perka namáčeného do kalamáře bylo důležité, aby se poměrně malá kapka inkoustu zachycená pod perkem vyčerpávala postupně a rovnoměrně, protože každé nasazení a každý rozjezd mohl být impulzem k tomu, aby tato kapička sjela dolů na papír a vznikla tak kaňka.

Kaňka, nejenže je neúhledná, především promáčí papír, její vysušení zdrží od práce a znamená také, že v tomto okamžiku přijde písař o možnost pokračovat dál nehledě na to, že taková kaňka mohla celý pracně psaný dokument zcela znehodnotit.

Druhou obtíží spojenou s tzv. "mokrým psaním" je rozjezd psacího prostředku - v místě nasazení hrotu do místa, odkud chceme vést čáru, chvíli trvá, než se inkoust začne skutečně spouštět na papír. Kvalita čáry na začátku písmene je nižší, někdy nevyzpytatelná v provedení, a tak často vyvolává nutkání se vrátit a opravit, což je často jen opakování téhož stále dokola. Spojování písmen tedy nenutí písaře nasazovat začátek nového tahu s každým písmenem nebo jeho částí, psaní se tím zrychluje a zvyšuje se jeho komfort. Sami víme, že přimět i modernější psací prostředek, jakým je plnící pero, k tomu, aby vydalo nový začátek stopy, je někdy úkol přímo nadlidský. Jeden dlouhý pohyb vedený najednou je jednodušší než mnoho krátkých - to ví každý, kdo místo přímky musel nakreslit čáru přerušovanou nebo čerchovanou.

Největší výhodou psaného spojitého písma je ale to, že je vytvořeno ve prospěch co nejdelších tahů ve směru, který je pro praváky grafomotoricky výhodný, a také ve zkrácení stopy, která vede „mrtvými body“, tedy vratných horních a dolních tahů. Zajištěno je to pak krouživým pohybem zápěstí spojeného s jemným přitahováním prstů, čímž vzniká jakýsi rytmický pohybový vzorec kroužení ruky po mírně doprava skloněném oválu. Tento pohyb ve spojení s psacím prostředkem, jakým je grafitová tužka, perko nebo plnicí pero, pak při tvorbě písma předurčuje i jeho konstrukční možnosti, a tím jeho podobu.
 

Nespojité písmo

Nespojité písmo, které bylo na začátku 21. století tolik diskutováno, není určitě žádná novinka - původní a tedy nejstarší předlohou našeho psaného a později i tištěného písma bylo řecké tesané písmo a tzv. římská kapitála, která je nespojitá. Toto písmo se stalo jakousi tváří Římské říše nejen proto, že i dnes jej vidíme jako skutečně krásné, ladné a vznešené, ale zejména proto, že bylo dobře čitelné, tvarově jednoduché a snadno napodobitelné pro všechny, kteří chtěli něco zapsat. Z hlediska jeho konstrukce bylo limitující to, že to je písmo tesané do kamene - převážně vápence, který je dostatečně tvrdý na to, aby texty na pomnících a fasádách neerodovaly, ale zároveň kameníkům umožňuje, aby jednotlivá písmena dláty zahloubili ve tvarové čistotě a dokonalosti.

Problém v použití tohoto písma nastal v okamžiku, kdy toto osvojené písmo mělo přejít v jiných lokalitách do mnohem tvrdších či naopak měkčích materiálů, jako je žula nebo měkký pískovec. Největší problém však nastal, když toto písmo začalo být převáděno na papyrus, pergamen či papír do rukopisného psaní rákosobým pisátkem nebo brkem namáčených do inkoustu. Při napodobení tesaného písma písaři velmi rychle narazili na problém převodu zcela jiné techniky zápisu (kámen, dláto, kladivo x papyrus, rákosové pero, inkoust) a na už výše popsaný problém stékání inkoustu - písmo bylo tak modifikováno pro potřeby psaní rákosem či brkem a získalo celkem odlišnou podobu.

Vzhledem k obvyklým psacím prostředkům na mokré bázi ("mokré psaní"), které se v Evropě používaly od středověku se zdálo, že důsledně nespojité psaní je v rukopisech jen okrajovou a doplňující variantou písmu spojitému a využívalo se k psaní nadpisů, popisek obrázků a grafů a postupně vstoupilo pro svou jednoznačnost a přehlednost spíše do technických profesí a výkresů. Technické nespojité písmo se v základních školách vyučovalo doplňkově na 2. stupni jako příprava pro budoucí technická povolání žáků, na technicky zaměřených středních odborných školách a vysokých školách už specializovaně. Některým technikům vstoupilo toto písmo natolik pod kůži, že jej začali používat jako svou hlavní podobu písma i v dalších textech.

Šablona pro psaní technického písma (ČSN 01 3115 až ČSN 01 3119 nebo ISO 3098)

Možná právě proto vstup prvního návrhu školního vzoru nespojitého písma u nás s názvem ComeniaScript  grafičky  Radany Lencové  způsobil bouřilivou diskuzi plnou emocí a neporozumění z obou stran - propagátorů i odpůrců tohoto písma. Radana Lencová přinesla kompletní projekt zavedení tohoto písma do českých škol - typograficky, vizuálně a komerčně zpracovaný tak, jak je zvykem v anglosaských zemích - a předložila ho v roce 2007 české veřejnosti. Zaskočeni a nepřipraveni nebyli jen učitelé, grafologové a rodiče žáků, ale především ministerstvo školství a pedagogická věda. Nová podoba písma si však hned od počátku získala zejména sdělovací prostředky a velmi rychle i řadu učitelů, kteří toto písmo dnes už přímo vyučují, ale i dalších příznivce z různých stran. Příběh prosazování tohoto nespojitého písma od zveřejnění návrhu po jeho zavedení do školní výuky jako alternativního školního písma je poměrně dlouhý a větvený. Přes všechnu nedůvěru a výhrady vůči nespojitému písmu se pomalu počet škol, které k němu přecházejí, rozrůstá - výsledky prací školní práce dětí je možno najít i na webových stránkách některých škol (ukázka).

Řada školských systémů nespojité písmo začala zavádět už v letech šedesátých a přešla k němu velká část anglosaského světa (D'Nealian, Zaner-Bloser), ale i řada ryze evropských Francie, Švýcarsko, Nizozemí a další. Nejedná se však o jednu jedinou předlohu, ale o různé modifikace odvozené od předloh tištěného písma - nedá se tedy říci, že by se vykrystalizoval nějaký nejpoužívanější vzor písma, který je zároveň nejlepší, nejpraktičtější. Co je však všem písmům společné? Především zřetelná inspirace tištěným písmem, jednoduchost a úspornost tahů, absence nebo silné omezení spojovacích elementů (ligatur), písmo je kolmé nebo s minimálním sklonem doprava.

Co je všem nespojitým písmům společné a proč je písaři upřednostňují?

Základním rysem rukopisného nespojitého školního písma je zřetelná inspirace tištěným písmem, úplná absence nebo velmi omezené využití spojovacích elementů (ligatur), jednoduchost a úspornost tahů. Písma jsou spíše kolmá, vedená krátkými tahy shora dolů a doplněna drobnějšími bočními tvarovými segmenty obloučků a bříšek. Skript tak odstraňuje dlouhé stopy písmen, jejich nájezdy, spojnice, dolní a horní smyčky, zjednodušuje velká písmena, umožňuje snadné přerušování psaní a zavádí podobné tvarové prostředí rukopisného a tištěného textu. Krátké tahy shora dolů i do boků lépe vyhovují zkušenostem a návykům získaným při psaní kuličkovými psacími prostředky a současné menší úrovni jemné motoriky. Významným popudem přechodu k nespojitému písmu je i výrazné zkrácení délky stopy písmene, což je zřetelné na příkladu srovnání s jednotažně psaným y, f nebo k – ostatně to v podstatě platí pro většinu písmen, protože jsou vynechávány nebo silně zkráceny i nájezdy a případné spojovací elementy. V písmu se tak mohou zdokonalit i děti s mnohem méně rozvinutou motorikou i intelektuálním zázemím a písmo může být vhodné i pro dospělé, kteří z nějakých důvodů v průběhu života jemnou motoriku ztratili.

Obr. 4.30 Slovo „kykyryký“ napsané vzorem spojitého písma ze Slabikáře z roku 1967 má při stejné výšce písma dvakrát delší stopu než totéž slovo napsané skriptem KG Primary Dots Regular určeným také pro nácvik psaní⁶³.

Charakteristické pro tento systém písma je i to, že jeho uživatelům stačí napodobit písmo tištěné, které si už dříve osvojili čtením. Navíc pokud už mají za sebou nácvik spojitého písma, a tím už i rozvinutou jemnou motoriku, tento přechod může být velmi rychlý. Jan Jeřábek, předseda České grafologické komory a hlavní mluvčí odpůrců nespojitého písma, se odkazuje na svůj výzkum, v kterém většina žáků na konci 2. třídy jedné pražské základní školy byla schopna přejít na písmo Comenia Script bez přípravy⁴⁴, což platí i o všech ostatních, kteří si ve škole osvojili spojité písmo a také takovým procesem přechodu k jinému typu písma prošli naprosto bez obtíží sami. Není však známo, že by někde nebo u nějakých skupin probíhal proces opačný – spontánní přechod od písma nespojitého ke spojitému. Z toho lze také usuzovat, že uživatelé nespojitého písma k tomu důvod nemají, a i kdyby měli, že to pro ně tak jednoduchý proces není.

Přes všechna očekávání jejich tvůrců není v zásadě o mnoho rychlejší a čitelnější ve srovnání s písmem spojitým, a přestože odstraňuje řadu nedostatků písma spojitého (např. delší stopa jednotlivých písmen, odstraňuje dolní a horní smyčky, přináší sadu jednoduchých a čitelných velkých písmen, dá se snadno přerušovat, vytváří víceméně jedno tvarové prostředí ve vztahu tištěný text knih x podoba rukopisu a podobně), přináší zase jiné problémy (neurčitost dělení slov i vnitřních mezer ve slovech, tedy hranici slov, horší orientaci v prostoru při nasazování písmen, vějířkovitý sklon písmen a další, hůře vede oko v rovině řádku při jeho zpětném čtení). Přesto, jak kolem sebe vidíme, se tato podoba psaného písma (skript) postupně ve školských systémech usidluje a postupně vytlačuje písmo spojité - otázkou tedy je, co je pro uživatele nepojitého písma hlavním popudem k jeho používání.

Právě to bylo předmětem mého rozsáhlého výzkumu psaní v letech 2014-2019 - odpověď je nakonec celkem jednoduchá - celý proces změn v parametrech psaní způsobily kuličkové psací prostředky a fixy. Velmi zkráceně řečeno: kuličkové psací prostředky a fixy, i když to na první pohled tak nevypadá, píší jinak. Jiná je totiž konstrukce hrotu, který písaře nutí vztyčit takovýto psací prostředek výše od roviny stolu (většinou kolem 65-70 stupňů, u leváků dokonce 75-80), což změní postavení ruky, která psací prostředek drží. Z původního špetkového úchopu tak vznikne nějaký modifikovaný, prsty sjedou níže k hrotu, což jejich hybnost zkrátí. S takto zkráceným dosahem prstů se dolní a horní smyčky spojitého písma píší velmi obtížně a ve spojení se současnou nižší jemnou motorikou to je odrazový můstek pro přechod k písmu nespojitému.

Podrobné vysvětlení celého problému je v mé nové publikaci Boj o špetku ... aneb soumrak spojitého písma (Imagine Media, 2020), která je zde celá ke stažení a z níž vycházejí i následující podkapitoly.

Hranice slov v písmu splývají, a tak učitelé přistoupili k jejich vyznačování, jiní učitelé používají barevné nastříhané proužky papíru.

Rukopis dysgrafického dítěte, které nápodobou samostatně přešlo od spojitého písma k nespojitému podle vzoru D´Nealian.

Neřízený (intuitivní přechod) od písma spojitého (vázaného) k intuitivní nápdobě skriptu

Pro současné české školství je charakteristické, že žáci, i když prošli od první třídy výukou spojitého písma, opouštějí na konci 1. stupně a v průběhu studia na 2. stupni zcela samovolně spojité písmo a přecházejí k nějaké individuální podobě písma nespojitého. Tento proces se v čase zrychluje a u dnešních středoškoláků už zcela výrazně převládá nespojité písmo. Následující tabulka můžeme tento proces a jeho dynamiku zobrazuje zcela jasně:

Zastánci spojitého písma, včetně akademické sféry i grafologů, byli zaskočeni a nepřipraveni svou pozici obhájit věcně i argumentačně a dále se původního konceptu drží, aniž by vzali v potaz, že mnoho okolností se opravdu změnilo a že v rámci tohoto konceptu psaní nelze dosáhnout týchž výsledků jako kdysi. V tomto sporu zastánci tradičního spojitého písma měli omezené možnosti, jak prolomení výsostného postavení spojitého písma zabránit v prostředí, které už nebylo jednotné v metodách výuky čtení a psaní, a s tím i používaných písanek a učebnic. Zároveň je potřeba říci, že ani po desetiletí působnosti konkurenčních nespojitých písem nedochází k revizi největších nedostatků spojitého písma, na které s velkou nelibostí upozorňoval V. Penc už v roce 1958⁵¹, ale ani výukových metod a pojetí, co je správné a nesprávné.

Polovázané / polospojité písmo

Polovázané písmo se snaží využívat výhod obou systémů - je položeno na částečném spojování písmen a zjednodušení jejich tvarů, přináší zejména čitelnější a jednodušší sadu velkých písmen. Písmo na první pohled připomíná písmo spojité, ale při bližším pohledu je vidět velká variabilita a střídmost tvarů. Při hodnocení jeho podoby je otázkou, co vidíme jako prvotní.

Intuitivně polovázané písmo, jehož předlohou je písmo nevázané.

Při rychlém a dynamickém psaní nespojitého písma velmi často vzniká kombinace obou principů - písaři mají tendenci písmo spojovat kvůli plynulosti psané stopy. To ostatně zná každý, kdo chce psát rychle skriptem.

Někteří tvůrci školního písma z řad učitelů elementaristů tak po zkušenostech z výuky dospěli k tomu, že není potřeba stavět oba principy písma proti sobě a vedle čistě nespojitého nabízejí možnost, jak písmena pro vyšší plynulost psaní částečně spojovat. Takovéto vzory školního písma se snaží propojit výhody obou systémů a vycházejí z jednoduchosti, až střídmosti tvarů, zároveň ale navazují na zkušenost intuitivního propojování jednotlivých písmen při rychlém a dynamickém psaní nespojitého písma.

Obr. 4.34 Barchowsky Fluent Handwriting – příklad dvojí sady školního rukopisného písma v nespojité a částečně spojité variantě⁶⁹.

Nakonec i český Comenia Script přináší vedle úplně nespojitých sad variantní řešení (Comenia Script A), v němž jsou naznačena napojení (ligatury) mezi jednotli-vými písmeny i zvýraznění míst začátku tahu písmena i jeho směru (serify). Je jen na písaři, jestli jich využije, dotáhne je do konce a písmena spojí. Důvodem pro využívání několika „variant přirozených a praktických napojení – ligatur“ jsou podle autorky Comenia Script „pouze praktickým a estetickým doporučením, které zrychluje psaní.“⁷⁰

Obr. 4.35 Comenia Script A – příklad vytváření náběhů pomocí serifů a způsob spojování písmen ligaturami z manuálu pro učitele a rodiče⁷¹.

Zdroj: Boj o špetku ..., str. 88-124, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020.

https://www.rodina.cz/nazor17602088.htm

https://www.youtube.com/watch?v=UtYXXduG4hY (video - zajímavé je poslouchat děti, které říkají, že CS je mnohem lehčí než spojité, i když ho vůbec neznají; za povšimnutí stojí i úchop psacích prostředků)

https://relax.lidovky.cz/foto.aspx?r=ln_veda&c=A121218_130744_ln_veda_khu&foto=PKS361b44_uceni.jpg

2/9/2016; duben 2020