Vznik metody psaní leváků

Když praváci v průběhu 20. století postupně přišli na to, že leváctví není vada nebo nemoc a že přiučování leváků na ruku pravou při psaní jim přináší obtíže, konečně přistoupili na myšlenku, že leváci mají psát levou rukou. Leváctví se tak u nás i v jiných zemích dostalo zejména do pozornosti logopedů, kteří při své klinické praxi už dříve zjistili, že u některých levorukých dětí byla prokázána přímá souvislost vzniku logopedických i výchovných obtíží až po jejich nástupu do školy v kombinaci s jejich současným převáděním na ruku pravou při psaní. A právě proto, aby nedocházelo k poškozování dětí a jejich následnému napravování týmž školským systémem, na otázky psaní leváků se zaměřili právě logopedi, a nejenže prosazovali právo psát levou rukou, ale byli i propagátory první oficiální metody psaní. Největší zásluhu na rehabilitaci leváků samotných i možnosti psát levou rukou u nás měli v šedesátých letech naši tehdejší přední logopedi prof. Miloš Sovák a dr. František Synek, kteří se zasloužili o osvětu u rodičů a učitelů a zároveň dokázali přesvědčit školské orgány o nutnosti potřebných legislativních změn.
V únoru 1967 vyšla vyhláška tehdejšího ministerstva školství¹⁹, která nařizovala učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům respektovat u leváků jejich vedoucí levou ruku nejen při psaní, ale i při dalších činnostech, při nichž je potřeba také používat vedoucí ruku.

V tom okamžiku přirozeně vznikla otázka, jakým způsobem leváci mají mít uspořádané pracoviště, rozložené sešity a učebnice a jakou polohou ruky mají vlastně psát.

V té době žádné velké zkušenosti s psaním leváků nebyly, něco málo bylo známo o tom, jak psal levou rukou Leonardo da Vinci - jenže jeho osobní rukopis psaný stranově převráceným písmem byl určen k osobním zápiskům, ale pro leváky, kteří se musí zapojit do pravostranného světa, tak nepřicházel v úvahu. Stranově převrácené písmo (tzv. zrcadlové písmo), které je z hlediska grafomotorických pohybů a dalších levákových dispozic přirozené, bylo z praktických důvodů zavrženo hned, protože by totiž zavádělo nezvyklou dvojkolejnost a ztěžovalo by běžný život nejen pravákům (učitelům, rodině, úředníkům), ale i levákům samotným, protože by je to nakonec stejně nutilo přizpůsobit se většinovému doprava ubíhajícímu písmu. Přesto se zrcadlovým písmem mnozí malí leváci snaží psát především v době počátku nácviku psaní, ale nakonec se musí dřív než později sjednotit s doprava ubíhajícím písmem, což jim žádné potíže nepřináší.

První ukázka školního písma pochází ze Slabikáře pro 1. třídu z roku 1967 a je vzorem doprava ubíhajícího písma vytvořeného pro praváky. Druhá ukázka, stranově převrácená, naznačuje, jak by se z hlediska levákových dispozic jemu psalo lépe tzv. "zrcadlovým písmem".

Stuktura pohybů, postup a pohyby leváka při psaní zrcadlovým písmem.

Takto tedy vypadá pozice leváka při psaní, kdyby mohl psát skutečně stranově obráceně, tedy tak, jak levákovi vyhovují jeho přirozené pohyby při psaní tahem zprava doleva. Toto uspořádání je skutečným stranovým převrácením pozice a uspořádání pracoviště praváka. Tímto způsobem psal Leonardo da Vinci většinu svých soukromých poznámek a dnešní leváci by tento způsob zvládali stejně hravě, kdyby k tomu měli důvod. Některé levoruké děti, jak už bylo řečeno, takto zprava doleva začínají psát v době, kdy je ještě nenutí povinnost psát písmem stranově orientovaným tak, jak píší praváci - pod tlakem vnějšího pravorukého a pravostranného prostředí rodiny a školy pak později přistoupí na konvenčně ubíhající písmo zleva doprava. Tento proces je přirozený v tom smyslu, že leváci chtě nechtě musí s pravorukým prostředím být kompatibilní, že dvojí směrovost písma je v praxi pro celou společnost komplikovaná a že samotní leváci by museli vpodstatě umět psát dvojím způsobem, což je pro ně zbytečně namáhavé. Že takto celoživotně psal Leonardo, byla reakce na to, že v tehdejší škole a v oficiální korespondenci musel jako levák psát pravou rukou, a tento způsob psaní mu zlehčil a zrychlil psaní osobních zápisů, které nebyly určeny veřejnosti. Dnešní leváci se v této situaci nenacházejí, protože psát levou rukou smí - jde jen o to, jakou metodou mají levou rukou psát, aby tento způsob psaní pro ně byl ten nejvstřícnější a nejvýhodnější.

***

Otázka, která se hned nabízí, je tedy to, jaké uspořádání pracoviště a polohy sešitu a levé ruky má při psaní levák zaujmout. Metodikové v době po druhé světové válce usoudili, že když leváci mají psát levou rukou a zároveň je levá ruka opakem ruky pravé, pak levá ruka se má při psaní pohybovat stejně jako pravá – a pohyb levé ruky a uspořádání pracoviště pouze stranově převrátili.

Nesprávný postup při stanovení metody psaní leváků v polovině 20. století nezohledňuje to, že písmo je vytvořeno pro praváky a že tímto způsobem levák píše nepřirozenými a obtížnými pohyby tlakem. Mnohem jednodušší a leváky v běžném životě preferovaný je způsob horního psaní.

Zarážející však je, že v odborné literatuře o levácích nelze najít místo, kde by se zdůvodňovalo, proč mají leváci psát polohou ruky právě jen stranově obráceně jako praváci, když písmo je, jak už bylo řečeno, zkonstruované pro praváky. Jednoduše řečeno – autoři vycházejí z toho, že to tak má prostě být, a tento předpoklad se leta nese příručkami, autoři jej přejímají jeden od druhého, vypracovali na něm metodiky nácviku psaní u leváků, pracovní sešity a další pomůcky.
V žádné oborné práci o metodice psaní leváků se ale nedozvíte nic, co by vedlo alespoň k náznaku rozboru a vysvětlení vhodnosti a nevhodnosti tohoto či jiných způsobů psaní.

Přirozeně se tak musíme zeptat, jak je možné, že když všechny odborné příručky a metodiky psaní tolik let přikazují učitelům, co mají či nemají s leváky dělat, se rozborem a zdůvodněním nejvhodnějšího způsobu psaní leváků nikdo nezabýval? Jak je možné, že metodika psaní leváků není vůbec osvětlena, přestože podle kvalifikovaných odhadů přibližně každý desátý žák píše levou rukou?

Zatím nejstarší příručka o tom, jak mají leváci psát, kterou jsem vypátral (Gardner, Warren H: Left handed writing instruction manual., 1945), vychází z pojetí zrcadlového převrácení pozice psaní praváka. Zmíněný přístup můžeme nalézt i v naší odborné literatuře – i průkopnické práce Miloše Sováka Výchovné problémy leváctví a Výchova leváků v rodině z počátku let šedesátých vycházejí ze „správného“ a „chybného“ psaní zobrazeného v zahraniční literatuře. Navíc tato práce i osoba M. Sováka je v našem prostředí natolik formující, že Sovákovy názory se staly základním stavebním kamenem celé problematiky a ostatní autoři z něj vycházejí dodnes.

Pravděpodobně historicky nejstarším vyobrazením názoru o správném a nesprávném způsobu psaní, který jsem vystopoval v naší české literatuře, jsou fotografie leváků v příručce určené rodičům a učitelům od prof. Miloše Sováka, které jsou v naší nejstarší publikaci o levácích - Výchova leváků v rodině z roku 1958. M. Sovák pak v některých jejich vydáních používá i nákresů skotské pedagožky M. M. Clarkové z její publikace Teaching left-handed children z roku 1957. Ty používá jak česká metodika, již zmíněný M. Sovák a jeho pokračovatelé, tak dodnes i někteří zahraniční autoři, jak se můžeme přesvědčit, když si dáme práci s vyhledáním příslušných www stránek různých pedagogických institucí, které se prezentují na internetu.

Když se však podíváte, jak ve skutečnosti leváci píší, zjistíte, že levácí píší jinak, než říkají učebnice o levácích a metodické pokyny pro učitele. Tento rozpor zřetelný už na první pohled naznačuje, že s dosavadní metodikou psaní leváků není něco vpořádku.

Poté, co jsem pročetl dostupnou odbornou literaturu o levácích, zjistil jsem, že všichni autoři považují za správné, aby při nácviku a samotném psaní levák pouze stranově obráceně napodoboval pohyby pravákovy ruky. Popisy takovéto postupu najdeme nejdříve u M. Sováka (Výchova leváků v rodině, 1958), stejně tak u současných zahraničních i domácích metodiků (např. Křišťanová, L., Diagnostika laterality a metodika psaní levou rukou, Gaudeamus, 1998).
Jiné způsoby držení pera, postavení papíru a celé ruky, které neodpovídají zrcadlově převrácenému obrazu praváka, považují tito autoři za nesprávné, popřípadě je pouze trpí v případě, že levák má držení psacího náčiní a jiné prvotní návyky už natolik zafixované, že by přeučování mohlo zanechat neblahé následky.
Jediná autorka, J. M. Healey, sama levák, připouští i psaní jiným způsobem, když to levákovi pomůže zajistit školní úspěch, a říká: „Pokud vaše dítě patří k těm, které potřebují hákovitě zakroutit ruku, aby mohly psát čitelně, a je to tak pro ně pohodlné, není žádný důvod je odrazovat. Je to možná jediný způsob, jakým se dokáže vyrovnat s uzpůsobením svého mozku.“ ( J. M. Healey, Leváci a jejich výchova, Portál, 2002, str. 54).

Pátral jsem a hledal fotografie, z nichž by bylo vidět, jestli a jak leváci spontánně psali ještě před zavedením této metodiky, už někdy dříve, než bylo levákům na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století oficiálně povoleno psát levou rukou. Jedinou a nestarší datovanou fotografii, na níž je levák píšící levou rukou, kterou jsem objevil, je tato:

Na této fotografii je jasně vidět, že pilot levák zcela jasně stáčí svou levou ruku shora, aby si viděl do právě psaného textu při vytváření letových poznámek. Takto ale píše dnes většina dnešních leváků! A víte, kdo je tento pilot? Pozdější prezident USA George Bush starší vyfotografovaný v kabině svého letounu TBM Avenger při službě u námořnictva během II. světové války.

A jak píše jiný prezident USA, B. Obama?

Takhle podepisoval v dubnu 2010 B. Obama smlouvu s ruským prezidentem D. Medvedějem v Praze. A jak píší dnešní leváci ve školách u nás? Úplně stejně, stačí se jen rozhlédnout!

Takto nepíší jen prezidenti, ale v podstatě všíchni leváci, protože tento způsob je pro ně totiž mnohem snazší a vlídnější než již zmíněný způsob pocházející z metodiky padesátých let.

Právě tento způsob psaní, při němž levák stáčí ruku nad písmem, někteří pedagogové sice s mírným odsudkem označili za "overwriting", ale toto pojmenování je celkem výstižné, a proto je označení "horní způsob psaní" úplně patřičné. Metodu psaní s rukou vedenou zdola jsem analogicky podle opačného postavení ruky pojmenoval "dolní způsob psaní", tedy "downwriting".

Zobrazení "dolní metody psaní", jak je uvedeno v příručce M. Sováka Výchova leváků v rodině (M. Sovák, vyd. 7., 1985, strana 104), je převzato z anglického prostředí od speciální pedagožky M. M. Clarkové.

Od samého počátku výuky dolním psaním se ale tomuto způsobu psaní leváci vzpírali - to se dá celkem snadno rekonstruovat z toho, že v okamžiku zavádění metody dolního psaní je v každé publikaci je mnoho nákresů leváků píšících horním psaním, které je označováno jako nesprávné. Proč je v každé příručce o psaní leváků takové množství argumentačního materiálu proti hornímu psaní? Odpověď je jednoduchá, kdyby oficiální metoda odpovídala potřebám leváků, leváci by ji bez problému používali! Jenže právě tak to není, a navíc se metodikům pravákům ruka zahnutá nad řádkem nelíbí hned na první pohled - proč je však taková metoda psaní podle nich špatná, nikdo nikdy nepodal.

Obrázky v učebnicích pak naznačují, že děti leváci si velmi složitě musely nacházet cestu ke způsobu psaní sami, protože dospělí jim prostě neporadili - právě proto blyla zaznamenána celá řada způsobů, jak se malí leváci snažili se situací vypořádat (Výchova leváků v rodině M. Sováka, vyd. 7., 1985, strana 105).

Zajímavé je, že i když metodikové stanovili podle nich jen jeden správný způsob psaní (tj. dolní psaní), někteří z nich si přesto všimli, že něco není v pořádku. F. Synek ve svých Záhadách levorukosti naznačuje: „Levorucí písaři jsou na tom podstatně hůř než pravorucí, protože jsou jim vnucovány některé zásady, které platily pro uvolněné sezení ve škamnách; metodici se rovněž obvykle mylně domnívají, že levoruké psaní je prostým odrazem psaní pravorukého.“ (str. 162), a J. M. Healey: „Psaní levou rukou není opakem psaní pravou rukou; jde o dvě zcela odlišné činnosti.“ (Healey, str. 17).
A ještě jednou F. Synek v rozhovoru na www.archart.cz: „Současné metodiky psaní levou rukou jsou nedokonalé, protože se stále opírají o poznatky z psaní pravorukého. Ty by nám snad posloužily, kdybychom učili děti psát zrcadlově ve směru zprava doleva – tak, jako to uskutečňoval Leonardo da Vinci. Základní chybou metodik psaní levou rukou je jejich „nápravný“ charakter. Přirozenou výchovnou metodu psaní levou rukou bude teprve třeba vypracovat. Prozatím se každý levoruký písař musí k nejčitelnějšímu a dostatečně rychlému písmu dopracovat sám. Ostatně pravorucí písaři na tom o mnoho lépe nejsou; ani u nich metodika psaní neudržela krok s technickým vývojem a není výzkumně prověřena.“

Neméně zajímavý je i samotný název, který metodikové psaní zvolili pro odlišné psaní než je dolní způsob psaní – drápovitý úchop či drápovité držení – vždyť to není jen odborný pojem, to je hodnocení! A že ne zrovna lichotivé, je nasnadě, vždyť v českých školách má slovo drápat dlouhodobě jasný význam! Toto označení je zřejmě volným překladem používaného anglického crabslaw, tedy krabí klepeto, nebo hooked writing, hákovité psaní.
Bylo by však dobré ještě jednou připomenout, že celá řada zahraničních metodiků písma používá raději už zmíněný pojem overwriting. Všimli jste si, o kolik je toto slovo, tento pojem korektnější?

Tematika je ale mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo. V následujících kapitolách se podíváme, jak vlastně píší praváci a proč leváci upřednostňují horní způsob psaní, přestože jim je dlouhodobě zakazován.

Ukázka ze současného propagačního materiálu a webu, který zavrhuje horní psaní.

(z www.handedness.org)

A jakým způsobem leváci i přes všechny zákazy spontánně píší? Takto píší leváci skutečně zrcadlově obráceně ve srovnání s praváky, a že to tak na první pohled nevypadá? Nevadí, právě o této nejrozšířenější metodě psaní leváků pojednává následující podkapitola...

Odkazy na obrázky a články s ními spojené:

https://en.wikipedia.org/wiki/George_H._W._Bush

https://zpravy.idnes.cz/levak-obama-se-musel-kroutit-aby-nerozmazal-podpis-prazske-smlouvy-113-/domaci.aspx?c=A100408_150818_domaci_kot

https://handedness.org/action/leftwrite.html#hook

17/1/2013; Zdroj: Boj o špetku ..., str. 132-137 odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020