Sportovní vybavení, pomůcky a náčiní pro leváky

Vzhledem k rozšířenosti různých sportovních disciplín, resp. K množství sportovců, kteří se jednotlivým sportům věnují, a k současnému globálnímu trhu, na němž mohou výrobci sportovního náčiní a vybavení své výrobky uplatnit, je možno říct, že právě v oblasti sportu jsou věci pro leváky poměrně snadno dostupné za stejnou či podobnou cenu, za jakou nakupují praváci.

To je pravděpodobně způsobeno i tím, že tzv. pomůcky pro leváky jsou často vlastně pomůckami i pro levonohé nebo levooké praváky, takže u některých z nich je poměrně velká zákaznická skupina, což se projevuje i šíří nabídky a přijatelnou cenou, která odpovídá jejich hromadné výrobě.

U některého sportovního vybavení, i když je označováno jako „for left-hand“ nebo jen „LH“, nejde o skutečnou variantu pro leváky, ale jen o prosté vyjádření toho, že výrobek je vyráběn v páru, a označen je pouze proto, aby nedošlo k jejich záměně při použití nebo jejich kompletaci.

Vývoj sportů a všeho, co je k jejich provozování potřeba, je v posledních desetiletích ve velmi dynamickém vývoji, a tak není možné podat zcela vyčerpávající výčet vybavení pro levoruké a levonohé – zcela běžně dostupné jsou však hokejky na lední, pozemní hokej, hokejbal, florbal i pro brankáře; hokejové brankářské chrániče; golfové hole; sportovní rukavice pro různé sporty; zbraně a doplňky pro sportovní šerm (rukavice, dresy a kalhoty, ručky) i šerm historický (závěsy na zbraň); koule na bowling s otvory pro prsty levé ruky; sportovní luk; kapesní nůž sportovní i univerzální „armádní“; spací pytel se zapínáním na pravé straně; lovecké pušky, sportovní a automatické armádní zbraně; řemení a podpažní pouzdra pro krátké zbraně, vázání na snowboard a další.

V předcházejícím seznamu někoho možná překvapilo, že jsou nabízeny i některé výrobky, které nejsou pro provozování pohybové aktivity nebo sportu nezbytně nutné. Jenže výrobci jsou nuceni neustále hledat nové zákaznické skupiny a oslovovat je nabídkou toho, o čem si myslí, že zákazníci koupí, a navíc budou po opotřebování takové věci nákup opakovat. Teprve skutečný život a čas pak ukáže, co je předmětem trvalého zájmu zákazníků – pokud je výroba a prodej takového druhu zboží pro výrobce rentabilní, na trhu se ustálí a stane se dlouhodobě dostupným.

Tak jako u školních pomůcek, hudebních nástrojů a dílenského zařízení musíme i v této oblasti vycházet z toho, že nejvýhodnější je vykonávat takové sportovní aktivity a tak, aby byly v souladu s přirozenou lateralitou. Může se ale stát, že v daném sportu nemusí být z různých důvodů pro leváka vše nastaveno tak, jak by potřeboval. Pak nezbývá, než zvážit, jestli v daném sportu pokračovat a podrobit se pravostrannému uspořádání s tím, že je potřeba se více přicvičovat a trénovat, nebo jestli lze vybavení pro sport zajistit v levostranné variantě, anebo prostě zvolit úplně jinou, pro leváky vstřícnější a dostupnější aktivitu.

U lidí, kteří mají plně souhlasnou lateralitu ruky, nohy, oka a ucha, není určení laterality, a tím i struktury pohybů těžké. Obtíže nastávají, pokud je tu nějaká kombinace nesouladu v rovině ruka – noha – oko; protože samotní sportovci, ani jejich trenéři se ve své praxi nezmiňují o laterální preferenci sluchu, pravděpodobně ji nevnímají jako problém, takže se jí ani nezabývají.

Laterální intuitivně vedoucí ruka je vnímána jako obratnější i silnější než druhá, ale v hodnocení nohou i očí to tak zcela neplatí. Lidé si už dávno všimli, že jedna noha je silnější a druhá obratnější, ale ze zkušenosti také vědí, že jedno oko lépe zaostřuje.

Stejně jako v případě hledání toho, jak jsou rozděleny role a význam intuitivního upřednostnění jedné z nohou v různých pohybových situacích, tak se i posouvá pojetí určení hlavního oka³⁵, kdy se dnes spíše uvažuje spíše o vyrovnaném postavení obou očí, z nichž jedno o něco lépe zaměřuje a druhé o něco lépe vnímá prostor a pohyb, a je tedy otázkou, které oko je pro život to důležitější, a jestli je tedy hlavní.

Jaký je však rozdíl v citlivosti a rozdělení úloh obou očí, za jakých podmínek a jak probíhá, je však pořád velkou neznámou. Takováto zkoumání jsou ve velmi rané fázi a teprve jsou hledány metody, a tak i výsledky a závěry jsou značně nezřetelné, takže to vede k tomu, že v běžné pedagogicko-psychologické praxi se určení laterality soustřeďuje na určení laterality podle ruky, které je mnohem více průkazné³⁵, a pokud je to potřeba na určení nohovosti.

Při určování laterality sportovce musíme vycházet z toho, že každý sport je prvotně postaven na nějakém konkrétním pohybovém vzoru. V něm je jeden z našich sledovaných parametrů ten základní, kterému se ostatní laterální dispozice podřizují, a může to být stejně ruka, noha, nebo oko, případně i ucho. Základem je tedy zjistit, co vlastně sportovci přináší profit pohybu, tedy která část celkového pohybu je hlavní, zásadní, přestože není na první pohled vidět. Teprve pak se můžeme začít zkoumat, jak řeší celou pohybovou situaci lidé, kteří mají různě neshodnou lateralitu.

Někteří lidé i v na první pohled podobných činostech mohou používat ruku druhou v roli vedoucí ruky, protože nemůžeme vyloučit vliv okolí, který je při první zkušenosti s nářadím nebo sportovními pomůckami v dětství často určující. Dospělí nebo starší sourozenci, aniž by si tuto věc uvědomili, předvedou, jak se činnost právě jim vykonává nejlépe, a tak nasměrují malého leváka nebo nevyhraněného jinam. To může být problém i rodičů leváků, kteří mají děti praváky a kteří mají při výchově s předváděním různých úkonů stejný problém jako rodiče praváci se svými dětmi leváky.

Od dětství si také osvojujeme standardizované pohyby, které jsou součástí společenských zvyklostí (podávání ruky, tanec, pořadová cvičení) nebo které vyplývají z laterálně uspořádaného prostředí, v němž se vykonávají (práce u ponku, řízení automobilu, běh po oválu). Čím déle nebo intenzivněji je vykonáváme, tím snadněji je později vnímáme jako „své“, aniž si vůbec uvědomujeme, že to tak zpočátku nebylo, což samozřejmě rozostřuje naši laterální sebeidentifikaci a ztěžuje práci pozorovateli.

Přesto ale nesmíme zapomínat ani na to, že postoj nebo držení sportovního náčiní, o kterém je malý sportovec zcela přesvědčen, že mu vyhovuje, je velmi těžké zpětně změnit a také že právě on takovým způsobem bude sportovat, ale ne my. Naším cílem tedy není v zájmu jakéhosi pohybového purizmu malého sportovce laterálně rozbourat a sport mu znechutit.

Většina sportů, kde základní práci vykonává ruka, se dá určit lateralita ruky poměrně spolehlivě, protože právě ruka a její činnost je poměrně snadno identifikovatelná. V řadě sportů je naprosto dominantní, takže nás nepřekvapí v hodech (míčem, oštěpem, diskem, koulí, kladivem, šipkami), v raketových sportech (tenis, stolní tenis, badminton, squash), ale tam, kde se sportovní náčiní drží rukama oběma, může být situace složitější, protože do způsobu úchopu se může vložit lateralita nohou.

Levákova vedoucí noha je levá, někdy označovaná jako hlavní, a tak leváka poznáme podle toho, že když se klouže po ledu, je jeho levá noha vpředu a spočívá na ní váha těla – pravá noha pohyb vyvažuje nebo jej dává odrážením do pohybu, ale hlavní práci nevykonává. Pro co nejjistější určení správné strany je potřeba provést pokusů vždy několik, nejlépe když zkoumaná osoba neví, že je pozorována právě kvůli určení laterality.

Jednou z jednoduchých zkoušek laterality nohy je trošku dítě postrčit zezadu, když stojí a opravdu to nečeká. Aby neupadlo, v tomto případě v čistém pudu sebezáchovy, vykročí svou jistější nohou, tedy hlavní, aby se o ni opřelo a „zachánilo se“ před pádem. Z vlastní vůle nebo na výzvu však člověk vychází nohou opačnou, protože do chůze se postupně přenese vědomým převážením přes nohu hlavní, čímž získá jistotu i při vychýlení těla směrem dopředu a do strany, které je pro vykročení nutné. Jedině tak ze stoje totiž může uvolnit nohu druhou, kterou může umístit před sebe.

Takováto zkouška laterality nohou je zcela neprůkazná v okamžiku, kdy zkoumaná osoba ví, že je předmětem zájmu, protože naopak my nikdy nevíme, zda se chová pouze sebezáchovně, nebo naopak přechází do pohybu skluzem.

Pokud byla a je u budoucích snowboardistů tímto způsobem určována lateralita nohou³⁶, pak se část takto určených sportovců kvůli poloze vázání (regular nebo goofy) nakonec musela zcela nevědomky přicvičit laterálním pohybům druhé skupiny³⁷.

26/2/2025

35. Drnková-Pavlíková-Pavlíková, Zdena; Syllabová, Růžena: Záhada leváctví a praváctví, Avicennum, Praha, 2. vydání 1991, ISBN 80-201-0113-6, str. 56-57

36. https://www.zdravijakovasen.cz/clanky/hura-na-snowboard-jak-na; https://snow.cz/tema/1403-postaveni-na-snb-leva-nebo-prava-noha-vepredu-u-zacatecnika; https://www.poradte.cz/sport/340-snowboard-na-levou-nebo-pravou-nohu.html; https://www.facebook.com/notes/happy-sport-ly%C5%BEe-boty-snowboardy/jak-jezdit-na-snowboardu-a-v%C4%9Bci-kolem/268785459279/?locale=es_LA; staženo 11.7.2023

37. https://cs.wikipedia.org/wiki/Snowboard; staženo 11.1.2022