Máme doma leváka
Máte pocit, že vaše dítě nápadně často bere věci do levé ruky, že se snadněji otáčí doleva a že lépe reaguje na váš hlas zleva? Už je to tak, pomalu si můžete říct, že máte s největší pravděpodobností doma leváka.
Naštěstí dnes už takové zjištění nevyvolá otázku, co tomu asi řeknou vzdálení příbuzní nebo sousedé, ale mnoho rodičů i prarodičů si hned položí jinou mnohem důležitější otázku, jak budou svého malého leváka vychovávat.
„Mám tříletého syna, začíná dělat všechno levou rukou. Nevím o tom nic a nevím, co mám dělat, abych mu neublížila nesprávným vedením. Prosím, kdo máte nějaké zkušenosti, poraďte mi! Ptala jsem se manžela, co s tím, a on říkal, že se tím nemám zabývat. On je také levák!“ volala o radu a o pomoc odpovědná a hodně zoufalá maminka v jedné internetové diskuzi.
Podle dlouhodobé lidské zkušenosti potvrzené i dnešní vědou je leváctví dědičné, a tak když se porozhlédneme v rodině, určitě zjistíme, že někdo levákem je, nebo si jen některé znaky leváctví životem nese. Toto pátrání po předcích, kteří leváky byli nebo jsou, je pro celou rodinu velmi cenné, protože tak si všichni alespoň uvědomí, že naše dítě do rodiny skutečně patří. Dnes už je možno říct, že životní příběh leváka z nejbližších členů rodiny nebo přátel, jeho osobní zkušenosti a nadhled nad těmito otázkami novopečené rodiče malého leváka pravděpodobně uklidní.
„O leváctví máme dnes daleko více dobrých zpráv než špatných.“1 říká o levácích autorka u nás známé knihy Leváci a jejich výchova, americká pedagožka a popularizátorka tématu leváctví, sama také levák.
Být levákem je stejně přirozené, jako být pravákem. Je dobré vědět, že leváci a praváci jsou stejní až právě jen na ten maličký rozdíl – na své leváctví a praváctví. Lidé, zrovna jako autoři populárních i odborných článků a knih, včetně knihy této, se zaměřují spíše na vyhledávání rozdílů mezi leváky a praváky. Ty potom dopodrobna popisují, třídí a vysvětlují a po chvíli se zdá, jako by tyto rozdílnosti nabývaly mnohem větších rozměrů a důležitosti, než ve skutečnosti mají.
Ve vyspělých zemích, ke kterým patříme i my, se ke svému leváctví hlásí pravděpodobně už téměř všichni leváci. Zkoumání leváctví, v němž má ve srovnání s jinými zeměmi naše pedagogika dlouhodobou tradici, přineslo tolik znalostí i osvěty, že pravoruké prostředí opustilo tradované předsudky a leváky plně zrovnoprávnilo nejen zákonem, ale také je naplnilo v běžném každodenním životě uplatňováním lidských práv. Od roku 1967, kdy u nás vstoupila v platnost pro leváky převratná vyhláška ministerstva školství, vyrostlo a postupně do života vstoupilo několik generací leváků. Teprve nyní je tedy možno začít věrohodně a systematicky zkoumat, kdo vlastně leváci jsou, kolik jich je, jaké zvláštní potřeby mají a jakým způsobem se podílejí na vytváření naší lidské společnosti.
Na levácích nás pravděpodobně na první pohled upoutá činnost levé ruky, kterou levák používá častěji než ruku pravou, zatímco ostatní pohyby a další fyzické dispozice jsou méně zřetelné a vyžadují soustředěnější a dlouhodobější pozorování. Na stanovení souboru psychických vlastností typického leváka je však zřejmě pořád ještě brzo, protože obraz leváka je povětšinou odvozen od skupiny historicky výjimečných leváků a studie mezi srovnatelnými skupinami leváků a praváků neexistují. Nemějme to výzkumníkům za zlé, protože leváci se v jednotlivých zemích teprve učí být sami sebou, a tak výsledky mohou být velmi závislé na dobových a místních podmínkách, v kterých se leváci projevují. Z těchto důvodů se pravdivý obraz povahových vlastností leváků dá stanovit poměrně těžko a je pořád spíše velkým tušením, které vychází ze zkušeností těch, kteří s leváky dlouhodobě žijí a spolupracují.
Poznáte mezi dětmi praváky a leváky?
Pro konečné stanovení toho, jestli je naše dítě levák nebo pravák, nesmíme pospíchat, některé děti jsou sice vyhraněné od útlého věku, ale jiným to může trvat mnohem déle. Kolem pátého až šestého roku věku se obvykle situace vyjasní, ale je známo, některé děti si hledají svou ruku ještě po nástupu do školy. Těžší situaci mají zvláště děti nevyhraněné, protože dříve se přiklonily v převládajícím pravorukém prostředí k ruce pravé. Dnes, kdy mají na výběr strany dvě a není na ně tolik naléháno, jejich rozhodování může být delší. Může se i stát, že vnitřně odkládají rozhodnutí přihlásit se k jedné nebo druhé převažující ruce, a nakonec se rozhodnou až pod tíhou okolností, které nejdou odvrátit. Pokud se vám však u vašeho dítěte zdá cokoli v nepořádku, je nejlepší navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu, kde se třeba jen přesvědčíte, že všechno vpořádku je, a navíc budete mít dobrý pocit, že jste ve výchově svého dítěte něco nezanedbali.