Písařský / špetkový úchop

Česká pedagogická literatura za nejvhodnější úchop psacího prostředku považuje tzv. písařský úchop¹⁹, označovaný jindy jenom jako správný úchop²⁰. Současná fyziologie a ergoterapie, ale i někteří metodikové jej označují pojmem tužkový²¹, avšak mezi praktickými učiteli a rodiči je v posledních desetiletích znám jako špetkové držení²², špetkový úchop, zkráceně špetka. Jak je vidět, pojmová nejednotnost v českém prostředí je značná, zatímco v anglosaském prostředí je pro tento úchop používáno shodného pojmenování dynamic tripod²³ podle hlavní role tří uchopovacích prstů a jemné práce s nimi. Špetkový úchop je u nás vnímán jako jediný správný, a tak jiné úchopy psacího prostředku jsou klasifikovány jen jako nesprávné²⁴.

Středověcí písaři, od nichž přebíráme velkou část tradice, psali ve stoje nebo vsedě na šikmo skloněných pultících, což ovlivnilo polohu jejich ruky i úchop brku, rákosových per nebo olůvek. Ruka s psacím prostředkem ve třech prstech je vedena zdola, ukazovák je natažen nebo mírně prohnut směrem ven a položen shora.

Současný název špetkový úchop, špetka, je odvozen od uchopení sypkého materiálu několika prsty třeba při nabírání soli; koneckonců nejznámějším neváženým množstvím čehokoli při vaření je právě „špetka“. Takto slouží špetka k nabrání, udržení a přenesení materiálu, ale v tomto pojetí je pracovní výkon z hlediska práce prstů převážně statický. Naproti tomu při psaní prsty vykonávají soustavně řadu jemných vysoce specializovaných pohybů, a právě pro tyto pohyby přechází úchop třemi prsty ze statické podoby do dynamické (v angl. dynamic tripod²⁹, dynamic tripod grasp i grip).

Zobrazení písařského úchopu na středověkých obrazech: Jean Miélot († 1472) u svého písařského pultíku na obraze neznámého miniaturisty, výřez²⁵; portrét sv. Jeronýma při studiu od Antonia Da Fabriana z roku 1451, výřez²⁶.

Malíř Everwin při malování ornamentů (z rukopisu s textem Augustinova spisu O Boží obci z poloviny 12. století ze sbírek Archivu Pražského hradu, výřez)²⁷. Špatný úchop (nahoře) a správný (dole) ze spisu G. Mercatora (1512-1594) Jak psát latinský dopis, Louvain, 1540²⁸.

Přesto na renesančních obrazech známých osobností, na nichž je už možno předpokládat velkou dávku zobrazovacího realizmu, můžeme najít i jiná pojetí úchopu právě proto, že ruka se přizpůsobuje typu a tloušťce psacího prostředku a samozřejmě i individuálním potřebám písaře.

Jak vypadá skutečný správný písařský úchop?

Na stránkách našeho ministerstva školství je uveřejněna kopie nástěnné tabule z třicátých let minulého století, která vysívala po chodbách, aby žákům i učitelům bylo jasno - překreslena vypadá takto:

Obr. 3.9 „VZORNÉ DRŽENÍ PÉRA“ – ukázka špetkového úchopu s poměrně nízkým sklonem pera a vysokým úchopem (překresleno z nástěnné tabule, kterou pro české školy vytvořil Karel Salus, 1861-1929, učitel a ředitel obecných škol na Táborsku)³⁰.

Pokud bychom hledali slovní popis "špetkového úchopu", tak Václav Penc, z kterého dodnes česká metodika vychází, ale který jej takto nepojmenovává, jej popisuje takto: „Pero (tužku) drží první tři prsty pravé ruky: palec, ukazováček a prostřední prst; všechny jsou přitom mírně ohnuty. První článek prostředního prstu podpírá držátko z pravé strany zdola, palec přidržuje držátko z levé strany a ukazováček shora. Pero držíme lehce, tři až čtyři cm nad špičkou hrotu tak, aby svíralo s plochou papíru úhel přibližně 45°.“³¹

Obr. 3.10 „Správné držení pera při pohledu zprava“ (Metodika psaní V. Pence – výřez fotografie)³².

Každý úchop, a to nejen psacího prostředku, je tedy charakteristický tím, jakou měrou jsou do něj zapojeny prsty a jakou úlohu v něm hrají. Musíme však mít na paměti, že zde popisujeme a hodnotíme písařský úchop, kterého je možno dosáhnout jen ve spojení s tradičními psacími prostředky, jako jsou grafitová tužka a perko na násadce. V druhé polovině šedesátých let se v našich školách začala objevovat nácviková plnicí pera ("Žák" a "Student") a s nimi ještě nějakou dobu přezníval špetkový úchop, ale často už méně dokonalý. To bylo způsobeno tím, že kvalitnější plnicí pera s iridiovým návarkem umožňují psát už z vícero úhlů a pod vícerými náklony, než to umožňovala ocelová perka na násadce.

Dnes je situace jiná - i když píšeme plnicím perem, nejsme většinou schopni odfiltrovat návyky, které jsme získali pod dlouhodobými a zažitými zkušenostmi s kuličkovými psacími prostředky, a tak i plnicím perem píšeme většinou takovým úchopem, který používáme při psaní s kuličkovými tužkami. Jak už bylo řečeno, právě moderní konstrukce hrotu plnicího pera s návarkem z iridia (někteří výrobci uvádějí s "kuličkou"), to hravě umožňuje.

Pozice ruky při psaní špetkovým úchopem s ocelovým perkem na násadce viděno z dolního bočního pohledu píšícího.

Písařský / špetkový úchop ve spojení s grafitovou tužkou v pozici na vodorovné psací desce, kdy poloha ruky už nevede tužku osou předloktí. "Tužkou směřující k rameni" bylo možné psát jen v případě, že žáci seděli na lavicích skloněných, tedy v "škamnách".

Na tomto místě je potřeba připomenout, že všechno, co souvisí s tzv. "správným úchopem", je možné dosáhnout jen v souladu parametrů psaní "tradičního funkčního modelu psaní", protože s psacími kuličkovými prostředky (propisovačka, roller, gelová tužka) nebo kapilárního hrotu (fixy, linery) toho dosáhnout nelze, nebo jen s velkými obtížemi, které neumožňují dlouhodobé psaní.

Zdroj: Boj o špetku ..., str. 54-57, odkazy na použitou a související literaturu jsou uvedeny v publikaci; zpracováno pro webovou verzi v dubnu 2020