V. Mertin o psaní

Nezbylo mi, než na tento článek reagovat, a moje výhrady k názorům V. Mertina vyšly v 9. čísle UN, odpovědi jsem se ale nedočkal. Protože číst z monitoru skenované texty je složité, pod obrázky je text mého příspěvku do UN vložen ve znění, jak byl zveřejněn.

Krasopis, psaní a vkládání, reakce na článek „K čemu je nám krasopis?“ Václava Mertina

Od roku 1932 se na našich školách „krasopis“, tedy krasopisné písmo, neučí. Pokud měl autor na mysli otázku, „jestli, jak a popřípadě jak dlouho“ po dětech vyžadovat snahu o dodržování školního vzoru písma, pak v tomhle ohledu není situace vědecky i pedagogicky vyřešena. A proč děti i ve vyšších ročnících při psaní „kolabují“? Pokud z různých důvodů nemají dostatečně zautomatizované psaní z nižších ročníků, pak je logické, že psaní nezvládají – před tím varoval V. Penc v roce 1958, a už jsme tam. Druhým důvodem je to, že dnešní situace oblasti rukopisného psaní je velmi nepřehledná i pro samotné učitele, kříží se tu řada principů i různých protichůdných postupů a pojetí v nácviku psaní, ve výběru psacích prostředků i školního vzoru.

Téma „psát, či nepsat rukou“ se objevuje tam, kde materiální podmínky v IT dostoupí do bodu, kdy tvoření textu „digitální cestou“ je všem běžně dostupné. V tomto bodu se začínáme nacházet i my, a proto mnohým dospělým z jejich pozice připadá psaní rukou jako zbytečné. Psaní rukou však určitě není okrajovou znalostí, jak se V. Mertin domnívá, protože už dnes existuje řada studií z předních univerzit (USA, Španělsko, Norsko a další), které říkají, že vůbec nevíme, jak se rukopisné psaní jako činnost podílí zejména na rozvoji řeči, osvojování pojmů a jejich pochopení. Naopak se začíná ukazovat, že tam, kde silně omezili výuku psaní, nebo ji dokonce zrušili (tři státy v USA, z nichž se stát Illinois zákonem k psaní už zase vrátil, navíc Národní asociace učitelů USA vybízí k jeho udržení), se po letech ukazuje, že takto vedení žáci mají horší studijní výsledky ve srovnání s těmi, kteří byli nejprve vedeni k psaní rukou a kterým třeba později přibylo vkládání textu prostřednictvím klávesnice. Podobné výsledky byly zjištěny i u studentů univerzit - ti, kteří zapisovali ručně, chápali lépe podstatu věci, lépe byli schopni reprodukovat a déle si pamatovali ve srovnání s těmi, kteří totéž vkládali do notebooků.

Je jasné, že prvotním cílem rukopisného psaní už není, a ani nebude jen pouhý záznam textu jako kdysi, ale spíše ty profity, které se původně jevily jako přídavné, nebo které dříve nebyly jako profity vnímány, ať už to jsou otázky kognitivní, otázky rozvoje jemné motoriky a rozvoje vlastností, jako soustřednosti, trpělivosti, soustavnosti, přesnosti a dalších. Navíc je tu zkušenost toho, že když se ve vývoji dítěte z nějakých důvodů přeskočí nějaká vývojová fáze, nelze ji už nikdy beze zbytku nahradit a další navazující etapy se nemohou plně rozvinout. Jaké další návaznosti bychom podtrhli či co rovnou nevytvořili, dnes nevíme. Dospělí, kteří zpochybňují úlohu rukopisného psaní, by si měli uvědomit, že své vzdělání získali „klasickou cestou“ a že je od nich v tomto okamžiku nezodpovědné a nebezpečné takovou cestu dětem upírat. Musíme být opatrní, abychom neudělali zbrklý, neuvážený a nezvratný krok, protože jak říká norská studie z University of Stavanger: „Ve světle této skutečnosti lze předpokládat, že pokračující marginalizace rukopisu bude mít významné kognitivní, vzdělávací a kulturní implikace na individuální i společenské úrovni.“*

Psaní rukou je komplexní činnost a je potřeba ji vnímat jako rovnocennou součást trivia, jako jeden ze tří vrcholů dlouhodobě vyváženého trojúhelníku vztahů, v kterém nelze akcentovat jen některý, protože by se tím narušila rovnováha mezi nimi a celý systém by se začal kácet. Neděje se to už náhodou?

Vkládání znaků nebo celých slov není v žádném případě „psaní“, protože ve srovnání se psaním rukou se jedná o jinou činnost, což je bohužel směšováno i ve většině příslušné české odborné literatury. Vkládání dat prostřednictvím klávesnice je samozřejmě důležité a potřebné - problém je v tom, že opět tuto věc nikdo nezkoumá, a my nevíme, kdy a jak a v jaké míře žáky k vkládání vést. Metodika „psaní na stroji“ (přesněji „vkládání“), je vytvořena pro lidi dospělé, kteří už číst a psát dávno umí, ale ne pro děti. Navíc tvoření textu přímo do klávesnice je zkušeností mnohem vyšší, ale i těžší, je, kterou nezvládne ani každý dospělý, a tak přenášet mechanicky tato měřítka na děti, je velmi nebezpečné.

Vývoj psacích prostředků šel takovým tempem a do takové šíře jak nikdy v dějinách - psací prostředky však ale nejsou plně zaměnitelné, a tedy plně volitelné podle toho, jak se každému zamane. Každý typ psacího prostředku má totiž své konstrukční vlastnosti a v ruce si vynutí jiný úchop, což se projeví i jinou kvalitou písma a kuličkové psací prostředky v mnohých ohledech psaní ztížily, protože si vynutily méně přirozené úchopy, a tak změnily návyky při psaní i podobu písma.

A už jen krátce: jestliže nějaká paní učitelka ještě v páté třídě vyžaduje po svých žácích psaní plnicím perem, je to jen její důslednost v metodickém systému „plnicí pero - špetkový úchop - spojité písmo“, který pořád platí; metodika psaní leváků nebyla nikdy vyřešena, a jak se ukazuje, tak už ani na praváky dosavadní znalosti nestačí. Nechápu, proč V. Mertin jako zastánce skriptu zpochybňuje rukopisné psaní jako takové a místo argumentů straší „Nebezpečím malovaných písmenek“, „krasopisem“ a trpělivou a poctivou školní prací.

Velmi bych si přál, aby mediálně známé a respektované osoby byly opatrnější ve vyslovování základních soudů a prezentovaly takové názory, které jsou podloženy vědeckým výzkumem a zohledňují i nabyté zkušenosti odjinud, a nám, učitelům v základní linii, aby daly pomocnou ruku a směr, jak postupovat vpřed, ne vzad. Knížecí rady a zbrklá rozhodnutí však nepotřebujeme – takových jsme za posledních třicet let dostali už dost.

Ivo Vodička

duben 2020